Nekonečné sny

CHILD

Sedím na betonové zítce před obchodem spolu s mými přáteli.

Zrovna jim vyprávím, jaké je mít nachvaty agrese, když se  z mých kamarádek, Natálie, zeptá na můj poslední záchvat.

Kdy byl.

Pamatuju si ten den.

Byl to měsíc od toho, co jsem utekla od rodičů ke svému příteli.

Vysoký, modrooký brunet s ostře řezanou tváří.

Bylo ráno.

Probudil mě telefonát od mé kamarádky, kde mi povídala, že se můj kluk líbal s nějakou blonďatou děvkou.

Přepadl mě smutek.

A hned jak přišel domů, záchvat vzteku.

Začala jsem po něm řvát.

Začal mě uklidnovat, že mi to vysvětlí, jen ať si vezmu prášky.

Ledovou vodu jsem nalila do sklenice a pak její část i s práškem poslala do útrob mého telního oběhu.

Sklenici jsme držela na lince.

Snažila jsem se to rozdýchat.

Ale vztek byl moc velký.

Sklenici i s vodou jsme mrštila proti zdi, kde se rozbila na několik kusů a voda zůstala na oranžové zdi a linu, které pokrývalo podlahu kuchyně.

Začala velká hádka, která skončila, když jsme do něj strčila se slovy

„Jsi fakt kretén!".

Nečekal to.

Udělal krok dozadu, kdy zakopl o vlastní nohu a spadl.

Spadl přímo na roh dubového stolu.

Najednou byl záchvat pryč.

Najednou tam byl čistý strach o hocha přede mnou.

Zavolala jsme sanitku, počkala na ni a jela s nimi do nemocnice.

Měli podezření na krvácení do mozku.

Což měl.

Když se jeho srdce zastavilo poprvé, moje tělo ztuhlo.

Nevěděla jsem co čekat.

Ale nahodili ho.

Částečně jsme se uklidnila.

Což netrvalo dlouho.

Vypadl podruhé.