Nekonečné sny

VIKTORIA

Stojím na rušné ulici ve městě, kde to neznám.

Moje nohy, ale říkají opak.

Vydají se na jistotu někam do víru dění a já o pár chvil později uvidím jednu z mých nejlepších přítelkyň.

Viktorii.

Nízkou, hubenou holku se zelenýma očima a čokoládovými vlasy, které ráda nosila v drdolu.

Ani tato chvíle nebyla výjimkou.

Vysoký neupravený drdol spočíval na dívčině hlavě a nezbedné, osamělé vlásky z něj ubíhaly.

Její velké oči skryté za dioptrickými brýlemi zářily nervozitou a její narůžovělé rty, stažené do úzké linky, tento fakt podtrhovaly.

Má kamarádka opravdu byla z něčeho nervózní.

Ale z čeho?

Z nějaké schůzky?

Z problémů v rodině?

Z nějaké zkoušky?

Nevím.

Ale hodlala jsem to zjistit.

Zavolala jsem na tmamovlasou dívku, která však nereagovala.

Připsala jsem to ruchu na ulici a rychlými kroky se vydala k mé kamarádce.

Znovu jsem na ni křikla.

Nic.

Žádná odezva.

Rozběhla jsem se, odrazila a chtěla dívce přistát na zádech, ale já jí propadla jakoby tam vůbec nebyla.

V tu chvíli mi to došlo.

Jsem v dalším ze svých špatných snů...

Následovala jsem tmavovlasou dívku jako její stín.

Jako stín, který vás ve dne pronásleduje a v noci opustí.

Tak jsem si připadala.

Jako nic.

Jako něco, co tu ani nemá být.

Jakoby ten sen ani nebyl můj.

Jako bych ten sen někomu ukradla.

Vzhlédla jsem před sebe a uviděla dívku, která již několikátým klopýtavým krokem stála na silnici.

Nějakým mě neznámým způsobem, si ale nevšimla nákladního vozu, který se řítil přímo na ni.

Chtěla jsem zakřičet, aby rychle běžela na druhou stranu přechodu, ale neviděla ze mne ani hláska.

Ani jediné písmenko.

Ani jediný zvuk.

Nic.

A pak následovala obrovská rána, následovaná mým, již hlasitým, křikem.

Náraz, zvuk brzd a několik bolestných výkřiků tmavovlásky zasažené nákladním vozem.

1. pád, 1. výkřik plný bolesti.

2. pád, 2. výkřik plný bezmoci.

3. pád, náraz do rohu budovy následovaný tichem.

Žádný křik.

Ani hláska.

Nic.

Rozběhla jsem se k dívce.

K mé dobré přítelkyni.

K Viktorii.

Dívka ležela u rohu budovy v prapodivném úhlu s přelomenou páteří, obrovskou krvácející ránou na temeni hlavy a několika rankami na obličeji, rukou a nohou.

Dívčiny zelené oči se pomalu začali lesknout a její kůže začínala chladnout.

Můj běh doprovázeli různé pohledy, které ale nebyly mířeny na mne.

Byly mířeny na mladou mrtvou dívku ležící ve zdevastovaném stavu u rohu staré budovy.

Starší lidé kroutily hlavami nad tmavovlásčinou neopatrností.

Mladé páry se snažili uklidnit toho druhého.

Mladí teenageři gestikulovali o příhodě co se právě odehrála.

Nikdo, ale nic nedělal.

Všichni přemýšleli o tom, jak byla mladá dívka neopatrná a jak na to doplatila.

Přemýšleli, proč jí nešel nikdo alespoň zkusit pomoct, když oni na to neměli.

Nikomu, ale nedošlo, že to nemusela být nehoda.

Nikomu ten vysoký blonďák s šedýma očima nepřišel podezřelý.

A už vůbec nikomu nepřišlo divné, že se ten chlapec usmívá...

Greyss❤️