Nekonečné sny

SARAH

Kolem 9. hodiny večerní jsem spolu s několika kamarády seděla na opuštěné, dřevěno-plechové zastávce ve vesnici, kde bydlí má babička Jarmila.

Po několika minutách povídání si s přáteli mě vyrušil můj zvonicí telefon ležící na dně mého batohu, ukazující na obrazovce jméno 'Sarah'.

Zvedla jsem to, ale místo vysokého hlasu jedné z mých nejlepších přítelkyň se v telefonu ozval klidný a hluboký hlas jejího nevlastního otce, tázajíc se mě, zda bych se Sarah nechtěla jet další den k její tetičce na koně.

Přijala jsem.

Sen se přenesl do dalšího dne, konkrétně na dvorek tetičky mé nejlepší kamarádky.

Osedlala nám dva statné hřebce.

Jednoho bílého jako čerstvý sníh, druhého černého jako ty nejtemnější myšlenky.

Jejich jména jim jistě pasovala.

Já je ale bohužel nevím.

Popadli jsme koně za kožené uzdy a vedli je na prašnou cestu, po které jsme měli jet.

Byla to klikatá, dlouhá polní cesta vedoucí až někam daleko k lesům.

Ohraničovaly ji obilné klasy a ovocné stromy ozdobené plody.

Nasedli jsme na koně a vyjeli na onu cestu.

Koně svými velkými kopyty naráželi do země a zanechávali po sobě oblaky prachu.

My se rozhlíželi po okolí a obdivovali létající ptáky, pobíhající srnky a lesknoucí se rybník v dáli.

Právě k tomu jsme měli namířeno.

V polovině cesty se ale koně začali vzpírat.

Silně jsem zatáhla za uzdu, abych svého vraníka uklidnila.

Povedlo se.

Přemýšlela jsem, jak se asi daří Sarah v krocení jejího koně.

Nemohla jsem však odtrhnou pohled od vzdálené krajiny.

Vzdálený, velký rybník u něhož parkoval nespočet aut.

Lesy, obklopující celou vísku, ve které jsme se nacházeli.

Malé rodinné domy se zahrádkami, na kterých pobíhali malé děti.

Mé myšlenky donutil zmizet až vysoký, bolestí protkaný křik trhající uši.

Pohled mých modrých očí se rychlostí blesku stočil na mou kamarádku nacházející se na prašné cestě.

Sarah spadla z koně.

Bílý kůň šokem přenesl váhu na přední končetiny a zadními plnou silou a rychlostí narazil do hrudníku mé přítelkyně.