LUNA, magická kočka

Měsíční amulet

Ela se zamyslela nad mrtvými kočkami. S tím se něco dělat musí. Jenomže co? Luna zmizela, rozplynula se jak vzduch. Bez ní si už neporadí.
Ach jo, Luno, pomyslela si. Proč mi to děláš? Proč mě do toho zatahuješ, a pak mi ani neporadíš?
Chodila bezradně po místnosti. To děsivé prázdno... Musí něco dělat, než vysvitne slunce.

Měsíc osvítil horskou krajinu. Vypadalo to tu tak zvláštně...
"Luno!" Zašeptala hlasitě.
Vítr ji prosvištěl kolem vlasů a ty se jí přilepily k obličeji. Zamotala se a málem upadla. Narazila do stromu.

Najdi měsíční amulet

Stálo tam vyryté písmo. Ela si protřela oči. "Co je tohle za hru!" Luniny vzkazy se zdály být všude. Ale byly záhadné, jako nějaké šifry.
Dotkla se vyrytýh písmen a přejela po nich. "Jak mám vědět, co to je?" Ptala se sama sebe. "Kde mám hledat?"
V puňčochách jí byla zima. Má jít domů a dělat, že o ničem neví? Nebo má jít neznámo kam, aby našla amulet a po cestě třeba zmrznout? Ach jo.
Rozhodla se najít amulet. Nemůže být daleko, ani nevěděla proč, ale tušila, že je blízko.
Na zemi byl vyškrábaný další vzkaz:

Nezdržuj se!

Ach, takže Luna ji špehuje! "Víš co?!" Ela už tohohle všeho měla dost. "Nemůžu ti pomáhat, když nevím jak! Nechtěla byses mi zase zjevit a normálně mi vysvětlit, co po mě chceš?!"

Najdi ten amulet, rychle!

Další nápis, tentokrát na listě stromu. Čichla si k němu. Počkat. Tuhle vůni staroby dobře znala. Esme!
Takže ty vzkazy nejsou Luniny? Bože! Co se to děje? A proč chce Esme Měsíční amulet?!
"Ne!" Vykřikla Ela, ani nechápala proč.
Vítr ji chladně ovanul. Zahřmělo a měsíc zakryly temné mraky.

"Šup, hloupá! Hledej ten amulet!" Hřmělo na obloze. Spustil se mohutný déšť a s každou kapkou znělo jenom tiché amulet!!! což bylo dost děsivé.
"Ne!!" Ela zvedla oči proti prudkému dešti.
Náhle se něco zablýsklo v listech břečťanu. Už vůbec se ji radši nechtělo ani přemýšlet, kde se tady vzal břečťan. Je u svého domu? Nebo spíš u bungalovu, který mají pronajatý? Zakopla o kořen a svalila se na zem.

Protřela si oči. Ležela na zemi v prosáknutém oblečení bažinou. A v ruce držela tmavě modrý blýskavý kámen. Jako by ten kámen spolykal kus hvězdné oblohy.
Těžknula ji ruka. Co teď?
"Amulet!" Stíny po ni začaly zuřivě chňapat a polekaná Ela se sebrala ze země. Ze stínů vylezl nehmotný pařát a natahoval se kupředu.
"Ne!" Vykřikla Ela a utíkala. Ale stíny ji táhly k Esme do domu!
Ela se otočila. Viděla ty stíny. Viděla kočky, jak zuřivě sekají drápy. To byly ty pařáty! Oni přece měli být na její straně! Vždyť se je snažila zachránit!
"Nechte mě!" Zašeptala zoufale.
Drápy se nezastavily a miliarda stínů syčela naráz: Nohsledka! Esmina nohsledka!
"Potvory!" Vyštěkla Ela a chytla se za pusu. Proč mluví...počkat...někdo mluvil za ni. Byla to ona. Esme ji ovládala, proto na ni stíny koček prskaly! Myslely si, že byla Esme...
Ela proběhla stíny. Ty zůstaly na místě a chytly se Esme, která běžela za Elou. Ela vyvázla živá a zdravá. Ten amulet!
Vší silou mrštila amuletem do kamene. Amulet se rozzlomil na tisíce úlomků a nebe se otřáslo. A pak nastala tma.