LUNA, magická kočka

Kočičí duchové

31. 10., podvečer, 17:15 hodin

U jiných bungalovů hrdě vyčnívaly dýně, s úsměvem, i ty zamračené, ale nejhezčí dýně podle Ely byla ta, která měla vyřezaný obraz kočky. Byla naježená, oči do široka rozevřené, vyceněné zuby a dlouhé fousky.
Ela se musela usmát. Konečně někdo kreativní. Ta dýně byla umělecké dílo, zajímalo by ji, kdo to udělal.
Když dvířka od chatky vrzla, vylezla z nich ta šílená stará ženská, opět s cigaretou v ruce.
"Dobrý den, já se tady jenom koukám na tuhle krásnou dýni."
"Líbí se ti? To jsem se zase jen nudila..." zachraptěla a nostalgicky pokývala hlavou.
"Vy?" Řekla překvapeně Ela.
"Copak, myslíš, že už jsem tak stará, že mě bolí ruce a už ledacos nezvládnu?" Urovnala si přehoz, dlouhé, prošedivělé vlasy si odhodila za ramena a odhalila tak dlouhé, masivní náušnice ve tvaru kočky. "Ale musím uznat, že dřív bych to udělala lépe." Dodala možná trošku povýšeně a zvláštníma očima se zahleděla do dálky.
"To jste opravdu šikovná." Ela to myslela vážně.
Zachechtala se a opřela ruku s hubenými prsty se stařeckými skvrnami o zábradlí u vchodu do chatky. Její nehty byly dlouhé, přesto celkem upravené. Vyklonila se blíž k Ele a zeptala se: "Nešla bys dovnitř?"

Když byla vevnitř, Ela se nestačila divit. Bylo to tu barevné, občas trošku kýčovité, ale tentokrát ji to snad ani nevadilo.
Nábytek vypadal jako docela starý, bylo poznat, že už je sem tam i opravovaný. Oranžově prošívaná křesla, vzorovaný koberec v černé, žluté a fialové barvě, tmavě nachový ubrus a uměla květina uprostřed stolu. Lampa měla vzor koček.
"Tady je to hodně...zajímavé." Aneb když prostě nevíte, jestli je to hezké nebo ošklivé.
"Posaď se." Vyzvala ji paní.
Ela si sedla ke stolu a pozorně se podívala na ubrus. Byli v něm drobně vyšité vzory ve tvaru očí.
"Co si dáš? Čaj, kávu..."
"Vodu."
Nezeptala se 'Vodu?!' jako každý jiný člověk. Prostě šla a donesla skleničku s vodou.
"Díky." Řekla trochu nervózně Ela a podepřela si bradu.
"Není za co." Zamručela si spíš pod vousy ,než řekla ta paní.
Posadila se naproti Ele a napila se černé kávy, která moc lákavě voněla.
Ela, zatímco si ji prohlížela, si všimla jejích masivních tlustých náhrdelníků, náramků a prstenů na jejím vyschlém těle a musela se zasmát.
"Mimochodem, jak se jmenuješ?" vyrušila ji paní.
"Elen Martinová," podala ji ruku Ela.
"Esmè von Featherwand."
Ela se nervózně usmála.
"Kolik je hodin?" Zeptala se.
"Bude šest."
"Ježíš, my máme večeři, já se omlouvám, ale už musím jít."
Pokývla, jakože jí to je jedno.
"Tak nashledanou."
"Nashledanou..." řekla polohlasem Esmè a sklopila zrak.

31. 10., večer, 21:00 hod.

Ela se zavrtala do spacáku. Byla ještě větší zima, než minulou noc. Třásla se. Strachy, nebo zimou? To teď neměla tušení.
Zavřela oči a pokoušela se usnout. Pořád se ji něco honilo hlavou, ale ona nevěděla co. Esmè.
Jak je tohle vůbec možné? Je to vůbec pravda? A kde je ta černá kočka?
Převrátila se z boku na druhý. Podívala se nahoru na strop. Nesnášela, když nemohla spát. Každé černé zákoutí připomínalo něco strašidelného, předměty v místnosti strašidla. Ještě že tady nic není.
Tma za dveřmi se zdála jako by se tvarovala do různých strašidelných podob a obličejů.
Ela zavřela silně oči. Ne, nech toho, říkala si. Seš už dost stará na to, aby ses bála sama usnout.

Otočila hlavu a spatřila silný stín u její hlavy. Nevěděla co to je, ale pak to začalo připomínat kočku.
Snažila se to odehnat rukou. Zůstalo to tam a zíralo jí to přímo do obličeje.
"Fuj!" Špitla.
Zasyčelo to a trošku se to vzdálilo. Vypadalo to smutně. Ano, poznávala ji. Byla to černá kočka, kterou potkala když přijeli.
"To seš ty?"
"Ano. To jsem já." Řekl stín.
"Ty mluvíš?" Teď už Elu nemohlo nic udivit víc.
"Ano, celou dobu."
"A jak to, že si nic neřekla?"
"Na nic ses mě neptala." Procedil stín mezi...zuby...ehm.
"Ptala." Řekla ukřivděně Ela. "Proč seš duch? Co se ti stalo, číčo?"
"Luna."
"Aha...Luno...počkat, neviděla jsem to už náhodou někde?! No ano, ta cedule! Tys to tam napsala?"
"Pokud vím, tak neumím psát."
"Tak promiň, myslela jsem, že když umíš mluvit, že umíš i psát a dělat cokoliv jiného."
"Tak se uklidníme." Naježila se kočka. "Ale přišla jsem kvůli něčemu jinému, z čehož i vyplývá odpověď na tvou otázku, co se mi stalo."
"Povídej!"
"Jsem mrtvá, zabila mě ta šílená ženská, jak bydlí v té chatě za kopcem. A plno dalších, černých koček."
"Kdy?!" Tušila moc dobře, že je to Esmè.
"Dnes...dnes v noci, asi před hodinou. To se stává každý Halloween. Poznala jsem jich spoustu." Rozhlédla se po místnosti. Zachvíli Ela uviděla miliony kočičích duchů vznášet se kolem, i venku za oknem.
"To...všechno ona?" Pípla ustrašeně Ela.
"Asi ano. Ale musíš jí v tom zabránit."
"A co mám udělat?"