LUNA, magická kočka

Esme

Esmeralda - Esme - byla opravdu dobrá kamarádka. Konečně jsem cítila něčí lásku. Když to potřebovala, zlepšila jsem jí náladu a ona zase zářila radostí. A naopak když jsem se já necítila dobře, hladila mě a hrála si se mnou.
Otřela jsem se jí kolem nohou a zapředla.
Zvedla mě do náruče a usmála se. "Jsi moje nejlepší kamarádka, Lízinko." Ano, říkala mi tak.
Spokojeně jsem zavřela oči a předla. Cítila jsem se tak v bezpečí v jejích rukou.
"A jsi nejhezčí kočička na světě. A to jsem jich už viděla!" Podrbala mě pod bradou.
Ty jsi nejkrásnější. A nejhodnější. Mám tě ráda, Esme.

Jednoho dne šla Esme ze školy a běžela k brance. Její tatínek byl v garáži a něco tam opravoval na jejich autě.
Zahlédla mě, radostně na mě zavolala a rozevřela náruč. "Lízi, Lízinko!"
Běžela jsem samozřejmě k ní, ale neměla jsem to dělat...
Tatínek se totiž rozjel a potom mě viděl, jak běžím. Rychle zabočil a narazil prudce do sousedovic plotu. Plot se zboural a auto obrátilo na bok.
Esme vyděšeně vykřikla. Běžela k autu...
Maminka potom musela běžet pro doktora, ale tatínek to nepřežil.
Esme se rozplakala, když to zjistila. "Je to tvoje chyba, Lízo!" Zařvala na mě prudkým vyčítavým hlasem. Odstrčila mě, nechápala jsem proč. "Nesnáším tě. Kvůli tobě mi umřel táta!" Brečela.
Bylo to šílené. Nesnášela mě čím dál víc. Jednoho dne mě vyhnala. "Kšá! Černý kočky nosí smůlu!"
Utíkali jsem pryč, už jsem ji taky neměla ráda, protože mě zle obviňovala. Byla to přeci nehoda! Nemohla jsem za nic..., nebo snad ano?...
Tak jsem skončila jako tulačka, divoká kočka z Nalu.

-----

Luna se zatvářila zklamaně. Ela měla nutkání ji pohladit, ale pak si řekla, že ducha asi pohladit nemůže.
"Ale...proč se z Esme stala čarodějnice?!"
Luna mňoukla slabým hláskem. "Protože nesnášela černé kočky. Nosí prý smůlu. Byla jimi tak posedlá, že je všechny odnášela domů a zavřela do klecí. Potom je zabíjela a z jejich drápků vařila elixír proti smůle." Naježila se.
"Ta není normální."
"Na jednu stranu kočky nenávidí, na druhou stranu je jimi posedlá. Podle mě se zbláznila ze smrti svého tatínka."
"To asi ano, nebo spíš určitě." Ela si vzpomněla na její bungalov vyzdobený kočičími vzory všude. "Její byt je plný koček! Na zdech, na oblečení, na ubruse..."
"Ale to teď není podstatné. Důležitější je, že ji musíš zabránit to dál dělat. Musíš nám pomoct! "
"Ale jak, Luno?! To ji mám zabít?"
"Koťátko Micinka je mrtvá, kocourek Princ je mrtvý, Isabelle jakbysmet. I mí sourozenci..."
Ach, to je teda děs. S tím něco dělat musí...