Only gets stranger [pozastaveno]

The new AV club

Probudila jsem se poměrně brzy. Ach ta škola. Ne, že by mi vadila, do školy chodím celkem ráda, ale to vstávání? Hrůza.

Protáhla jsem se tedy a vydala se nahoru po schodech. Asi si říkáte proč nahoru? No...ráda bývám ve sklepě. Nemám tušení proč, vždycky mě to tam nějak táhlo.

Zpět do reality. Tudíž k našemu kuchyňskému stolu. Vždycky u něj bylo strašně prázdno, přála jsem si sourozence, nebo otce.

,,Chutná ti?" Zeptala se najednou mamka a já jen s plnou pusou kývla, ale jakmile jsem polkla, hned jsem se dala do řeči. ,,Co se včera stalo?" Rychle jsem se zakousla do toastu, abych už nemusela dále mluvit a pohlédla jsem směrem k oknu.

,,Jak to myslíš?" Ozvala se po chvíli, bylo, vidět, že ji má otázka vyvedla z míry. ,,Slyšela jsem křik a taky rány. A taky takový zvuk...jako by se něco rozbilo." Tentokrát jsem se podívala na mamku a zamrkala svýma tmavě hnědýma očima. ,,Měla jsem strach, že se vám něco stalo."

Mamka trochu zbledla, ale snažila se na sobě nedat nic znát. ,,Ty jsi to slyšela až nahoru?" Opětovala mi pohled.

Jen jsem přikývla a potom odsunula prázdný talíř. ,,Jdu se připravit." Oznámila jsem jí potom a odsvištěla do koupelny, kde jsem udělala všechnu ranní hygienu. Dále jsem se oblékla, vzala si věci do školy a všechno to kolem, však to všichni znáte.

Za ani ne půl hodiny už jsem stála před dveřmi připravená jít. Čekala jsem jen na mamku, ať se s ní můžu rozloučit. Hned jak přišla s úsměvem jsem jí dala pusu na tvář a potom jí zamávala.

Potom už jsem se sama vydala na cestu smrti. Možná je divné nazývat to cestou smrti, když jsem říkala, že mám školu ráda a taky mám, ale ne ty lidi tam. Někteří jsou...zlí. Šikanují a posmívají se ostatním. Třeba Travisovi Greenovi, protože má brýle s velkými dioptriemi. Už několikrát mu je vyhodili, nebo zlomili.

Nebo taky Rose Westwoodové, protože byla zrzka. Přišlo mi absurdní ji šikanovat kvůli barvy vlasů, stejně jako odsuzovat lidi jen proto, že mají jinou barvu pleti. Na to doplatila moje kamarádka Cloe.

Johnovi se zase smáli, že jeho táta je gay, i když všichni věděli, že je strejda Will ve šťastném manželství s tetou Cheryl.

Na Rickyho s Mattem nic moc neměli, ale i přes to to někdy také schytali, nejspíše proto, že se bavili se mnou. I já jsem totiž byla oběť jejich posměchu.

A důvod? Bylo jich více. První byl můj táta. Smáli se tomu, že je pryč. Říkali že prý nikdy neumřel, že mi to mamka říkala jen proto, aby mi nemusela říkat, že ji podvedl. A nebo si prostě dělali srandu čistě z jeho smrti. Teď už vím, že táta není mrtvý, ale taky vím, že mamku nikdy nepodvedl. Neskutečně mě mrzí, že si z něčeho takového dělají srandu.

A....další důvod...to už je na delší povídání, protože jsem se těmito svými záležitostmi ,,proslavila" po celé škole.

Vždycky se kolem mě děly...zvláštní věci. Hlavně když jsem cítila silné emoce jako radost, smutek...ale hlavně vztek.

Začalo to už když jsem byla ve školce. Pamatuju si, že když jsem si jednou naštvaně dupla, tak světlo v místnosti začalo blikat, ale...to mi nepřišlo divné.

Divné to začalo být asi před rokem, tudíž když jsem byla v páté třídě. Tyhle věci se...zhoršovaly. Ze začátku jsem si toho snažila nevšímat, ale jednou...

,,Kam se ženeš, Wheelerová? Jdeš hledat svého otce? Oh, promiň, on už je vlastně pod kytkami." Zasmál se Levis a potom chytil Johna vedle mě za batoh. ,,A co ty, Bastarde? Odkud ses tu vlastně vzal? Biologie mi sice moc nejde, ale něco jako ty ze dvou mužů asi nevznikne." Škodolibě se ušklíbl a John jen zarputile mlčel.

Levis byl jeden s těch zlých lidí a vůbec jeden z těch nejhorších. ,,Necháš ho laskavě být? Pokud vím, tak jsi mluvil se mnou, tak ho do toho netahej." Utrhla jsem se na něj a Levis se jen zasmál. ,,Co mi pak uděláš, Wheelerová? Řekneš to mamince?" Řekl takovým tím přeslazeně rádoby dětským hlasem a žduchl Johna na zem.

Ten jen potichu sykl a opatrně se postavil. Mezitím se mi v žilách vařila krev. Putoval mnou čerstvý vztek a chtěl vyjít na povrch, ale nemohla jsem mu to dovolit. Věděla jsem, že by to bylo jen horší a nechtěla jsem, aby Johnovi zase ublížili.

Najednou ale tak zvláštně zablikalo světlo na chodbě  jako se to stalo ve školce a Levisovi najednou něco...neviditelného podkoplo nohy a on spadl stejně jako John.

Levis vykřikl a potom se podíval přímo na mě. Mohla jsem vidět ten strach v jeho očích. Dívala bych se ještě dlouho, ale z ničeho nic jsem ucítila jak mi z nosu teče jakási teplá kapalina.

Levis se podíval na chumel lidí kolem a potom ukázal na mě. ,,Byla to ona! Je to zrůda!" Zakřičel a vstal. Ostatní si mě šokovaně prohlédli a já si utřela krev z nosu. Všichni do sekundy zmizeli.

,,Jak jsi to udělala?" Zaslechla jsem tichého Johna za sebou a otočila jsem se na něj. ,,Já to nebyla." Ohlédla jsem se zpět na místo, kde bylo ještě před chvílí tolik lidí. ,,Ale jsem ráda, že jsou pryč." Zamumlala jsem.

Drby se po naší škole šíří jako virus, takže to za ani ne den věděli úplně všichni. Samozřejmě, že Levis přeháněl a ani polovina z toho co řekl, se nestalo, jenže jemu všichni věřili.

Ve škole jsem si tím získala přezdívku Zrůdička. Naše parta tím byla kompletní. Byli jsme Zrůda, Večernice, bratři Nenechavka a Bystrozraký a Bastard.

Aby jste to pochopili, tak Večernice byla Cloe, protože její pleť byla tmavá jako noc. Nenechavka byl Ricky, protože se zkrátka míchal do věcí, do kterých by se míchat neměl. Bystrozraký bylo jeho dvojče Mathew, který se narodil slepý. Je to opravdu blbá sranda.

No a v neposlední řadě..Bastard byl John a myslím, že všichni chápete proč.

Mezitím, co jsem vzpomínala na ,,staré časy" jsem už došla do třídy a sedla si na své obvyklé místo do první lavice hned vedle Cloe. Ani jsme se nepozdravily. Neměly jsme důvod.

Opět bych byla.ráda za váš názor 💖