Už neodejdeš - série Vychytralá

3.

 Helen vyjekla a tím vzbudila Linu v mém náručí. Ta zamžourala někam za mě, tudíž na vyděšenou Helen. Která však svoje vyděšení dala najevo víc jak já.

 Helen totiž okamžitě vystřelila do kuchyně, ale tam se objevili dva goriláci. Sakra.

 "Neumíš zdravit?" Zvedl hlas o tři roky starší a o tři roky víc sexy Sebastien sedící v mém oblíbeném křesle v černém obleku s černou košilí s ostrými rysy v přímo ledovém pohledu.

 "Chci méďu Škýťu." Kuňkla Lina na mém rameni.

 Sebastien trhl hlavou jako by si jí teprve teď všiml a pozvedl obočí až do nebes.

 "Helen, odnes ji prosím do jejího pokojíčku." Podala jsem Linu Helen, která teď byla spíš naštvaná, než vyděšená. Hned jak odešla jsem propálila pohledem všechny goriláky. "Vypadněte z mého domu. Okamžitě." Kupodivu mě poslechli a doopravdy odešli.

 "Vypadáš dospěleji." Řekl Sebastien. "Rozhodně jsi při svém útěku byla mistrná. Tři roky jsem tě nemohl najít." Ušklíbl se a zaklepal prsty na opěrku křesla.

 Upravila jsem polštář na gauči a posadila se na něj, abych působila víc rázněji. "Nemohla jsem být dál v tom městě."

 "A proto jsi utekla ode mě?" Zvedl hlas.

 Teď jsem se zamračila já. "Neřvi, nebo vzbudíš Linu."

 "Linu?" Podivil se. "To je ta maličká, že?" Znova se ušklíbl. "Jak by ti bylo, pověz mi to," stoupl si a došel naproti gauči, až jsem si taky stoupla a viděla ten velký výškový rozdíl mezi námi. "jak by ti bylo, kdyby ti milovaná osoba doslova utekla z minuty na minutu a nedala o sobě jakkoliv vědět?"

 "Nemusíš se bát, mně bylo taky špatně."  Hleděli jsme si takhle do očí hodnou chvíli, dokud se neozvalo.

 "Carolino Evan-" Ozval se Helenin hlas snažící se o autoritu a potom se ozvaly drobné krůčky mířící k nám.

 "Mami, já se bojím. Kdo jsou ti pánové pod okny." Lina se na nás koukala těma svýma velkýma modrýma očkama v zeleném pyžámku s žabkami.

  Sebastien strnul, když jsem ji vzala na ruku. "Neboj broučku. Nejsou zlí, pokud tenhle pán," kývla jsem směrem k Sebastienovi, který na nás hleděl div ne s otevřenou pusou, "neřekne, aby byli, takže musíš být hodná holčička a jít spinkat, ano?"

 "Ale mamiii." Protestovala a našpulila rtíky.

 "Maličká, kolik ti je let."

 Doprdele.

 Sebastien na ni upíral totožné oči, které vlastnila i má... naše dcera. 

 Lina ukázala na prstících trojku a široce se usmála. "Máš štejné oči jako já." 

 Bože můj, proč to dítě mluví tolik?!

 "Cecily, kdo je její otec?"

 Mlčela jsem.

 "Cily..." Zvýšil hlas a Lina se na nás zmateně podívala.

 "Lino, jdi ven si popovídat s Helen s těmi pány. Ukážou ti nějaké karate chvaty." Ano, moje dcera ujížděla ve třech letech na filmu Karate Kid.

 Helen ji vzala a spolu odešly ven.

 "Je to tvoje dcera Sebastiene."