"Yes, Master." /Ereri [Pozastaveno]

Boxovací pytel

Celý den probíhal v pořádku, proto jsem se rozhodl na polední přestávku vyplnit všechny papíry, co se mi nahromadily. 

Byl jsem zrovna v polovině, když do třídy vešla Petra s Oluem. Zvedl jsem se a Petru objal. Přes její rameno jsme se s jejím přítelem vraždili pohledy. Abych to vysvětlil. Oluo je v poho chlapík, ale je jak opice. Vše co udělám já, musí Oluo udělat po chvíli taky. A to mě NESKUTEČNĚ sere.

"Neradi tě otravujem, ale nedostaneme se střechu a potřebujem tvojí pomoct." 

Bez otázek jsem vyšel ze dveří a nechal se vést. Došli jsme ke schodům na střechu u tělocvičny a už jsem při pohledu na problém zuřil. Chytl jsem překážku v cestě, v podobě boxovacího pytle, a slušně se zamilovaného páru zeptal o uvolnění cesty.

"Ale Levi! Neuzvedl to ani tělocvikář. Já myslela, že by jsi s nimi mohl promluvit, aby si to odtáhli jinam. Vždyť ty víš s kým." 

Ale stejně uhli. Já pytel postavil a rychle, aby se nepřevážil a nezalehl mě, jsem ho kopl do dolní části a přehodil si ho přes rameno. Pak udělal otočku, pytel odhodil, až to slabě zatřáslo se zemí, a zabouchal na dveře boxovacího klubu. 

Než stihli něco říct, už jsem na ně řval a vyhrožoval jim, že pokud se to stane znova, budou uklízet areál školy do maturity. Se slibem a zhrozenými výrazy si pytel zase odtáhli dovnitř. 

Já se otočil zpátky na Petru a Olua.

Kurva, co to je?!

Abyste pochopili, zničehonic se mi před obličejem objevilo něco bílého.

"Sice jsme nepočítali s tím, že to uneseš, ale díky. A tady máš květinu jako díky. Vím, že je to asi divný když jsi kluk, ale nic jiného nemám...Ne, počkej. Vlastně mám domácí bento. Klidně ti ho dám. Je v tom rýže, parkové chobotničky...."

Musel jsem jí zastavit ve vyjmenování všech ingrediencí v jejím bentu, jinak bychom tady byli ještě dlouho. 

"Děkuju Petro. Květina mi bohatě stačí. Hlavně je nádherná. Nikdo mi v životě květinu nedal, tím pádem to pro mě hodně znamená. Víc než domácí bento." a usmál jsem.

Pořádně jsem si kytku prohlédl . 

Dlouhé, bíle, elegantní okvětní lístky ukrývající stonky s nahnědlými, lepkavými hlavičkami, které ve slabém větru něžně tančily. Díky větru taky byla cítit sladká, výrazná a aromatická vůně vycházející pravě z této květiny. I přes mojí neznalost v květinách jsem věděl, že tato se jmenuje lilie. Asi mám vybraného mého favorita ve světě flóry. 

Znova jsem pohlédl na pár. 

"Ještě jednou děkuju. Opravdu si toho vážím." a věnoval jim něžný usměv. Na což oba zrudli jak ředkvičky.

Petra se překvapeně koukla za mě a ještě udiveněji zpátky na mě. Přistoupila blíž a pošeptala mi do ucha: "Eren se na tebe kouká a přitom se usmívá. Vy mezi sebou něco máte? Chodíte spolu? Slušelo by vám to spolu."

A jo, já se zapomněl zmínit. Petra je také yaoistka. Místo odpovědí jsem se radši otočil a opravdu. Eren se usmíval, a pokud se mi to nezdálo tak se i červenal! Jen mi zamával a otočil se.