Pojď, ukážu ti cestu

Nový soused

Bylo časně ráno, když dorazil Albus a Elfias do Londýna. Zabaleno na dlouho plánovanou cestu měl však jen jeden z nich. Protože je Londýn městem převážně mudlů, rozhodli se cestovat do hlavního města také po mudlovsku. Koňskou bryčkou. Londýn byl mokrý, špinavý a páchl všudypřítomným průmyslem a koňským hnojem a potem. Ulice byli rušné a hlučné a kromě věčně proplejtajících se mudlů byla přítomna i londýnská chudina. Všude byl hluk. Když projížděli kolem továren, bodlo Albuse u srdce. Ve fabrikách, které v Londýně rostly jako houby po dešti, pracovaly děti. Zastávaly tu nejtěžší a nejotročtější práci.
,,Podívej Elfiasi. V těch továrnách pracují děti. Chápeš to? Nebohé malé děti! Jejich královna si hoví v obrovském paláci, ale oni nemají co jíst!" zhrozil se Albus.
,,Jsou to mudlové, co jiného bys od nich očekával? Neváží si sami sebe. V tom jsme my kouzelníci mnohem napřed. My otroky nemáme. Slyšel jsi, co dělají černochům v USA?"
,,A co domácí skřítci? Podívej, jak se k nim kouzelnická společnost chová." oponoval mu Albus.
,,To ale nejsou lidé. Chtěl bys snad po tomhle koni, aby měl stejná práva, jako my?"
Elfiasova slova o domácích skřítcích Albuse zamrzela. Nikdy tyto tvorečky nebral jako podřadné bytosti. Naopak si přál, aby se jejich životní úroveň a postavení v kouzelnickém světě zlepšila.
,,Nemysli na to. Ty s tím nic nezmůžeš. Je to jejich svět a jejich pravidla." snažil se ho vrátit zpět do reality Elfias. V Albusovi to ale zanechalo stopu. Mudlové u něj klesli na to nejnižší možné dno. Vinil je z uvěznění otce a nemoci sestry a když viděl, jak se k sobě samotným dovedou chovat, jeho nenávist a pohrdání jimi v něm ještě víc stouplo.

Propletli se s bryčkou mezi ostatními kočáry a drožkaře a zamířili přímo k hlavnímu londýnskému nádraží. U vstupu do nádraží bylo uvaziště s korytem plným vody. Albus u uvaziště malého a strakatého koníka zastavil, slezl z kozlíku a začal ho uvazovat. Periférně přitom viděl Elfiase, jak z bryčky s velkou námahou sundavá svůj kufr.
,,Počkej, pomůžu ti." nabídl se Albus. Naposledy zkontroloval pevnost uzlu a šel kamarádovi pomoct.
Společně prošli obrovskou nádražní halou až k peronu. Přijeli o něco dřív. Vlak ještě nebyl na místě.

,,Piš mi. O všem... co jsi zažil, co jsi viděl a jak se ti vede." povzdechl si smutně Albus. Bylo mu to neuvěřitelně líto. V tenhle okamžik měli do vlaku nastupovat oba. Ale není tomu tak. Albus musí zůstat doma a postarat se o sourozence. Jiná možnost není. Všechny jeho sny a cíle jsou v trapu.
,,Psát budu, neboj." ujišťoval ho Elfias. ,,Je mi to fakt líto. To všechno, co se stalo. Zůstali jste teď na všechno úplně sami."
,,Sami až tak úplně nejsme. Naštěstí máme Batyldu. Jenže... snad za rok se za tebou budu moci vydat. Já teď vůbec nevím, jak se věci budou vyvíjet, ale až budu moci opustit Godrikův důl, dozvíš se to jako první."
,,To je v pohodě Ale. Nespěchej. Řádně si to doma vyřeš a srovnej. To je přednější. Budu čekat na tvou sovu." usmál se Elfias a poplácal kamaráda po zádech.

Chvilku na peronu postávali, když v tom zaslechli hluk přijíždějící parní lokomotivy.

Nástupiště se zahalilo do oparu páry a rachotu, když vlak s obrovských pískotem a vřískotem vjel do stanice.
,,Dávej tam na sebe pozor." pokoušel se o úsměv Albus a podal kamarádovi ruku na rozloučenou.
,,Snad se v tom velkém světě zase společně sejdeme. Pozdravuj doma a přeji vám třem mnoho sil."
Objal kamarádsky Albuse, vzal si svůj kufr a nastoupil do vlaku.
,,A řekni Andromedě Higginsové, že ji stále miluju!" zakřičel ještě na Albuse, když se vlak dal do pohybu.
Albus stál na nádraží a sledoval, jak mu mávající kamarád mizí z dohledu. Srdce mu krvácelo lítostí. Tak moc by si přál být v tom vlaku taky. Tak moc mu záviděl. Když mu vlak zmizel z dohledu, rozhlédl se po nádraží. Zůstal tam sám. Stejně, jako si připadal i v životě. Naposledy se toužebně podíval na koleje a smutně opustil nádraží.

Zpátky do Godrikova dolu dorazil těsně před obědem. Z všudypřítomných okolních domů vonělo chystané jídlo, až se mu z těch vůní začaly sbíhat sliny. Zastavil u vrátek do zahrady, zabrzdil bričku a šel se podívat za bratrem a sestrou do domu. Ariana byla v patře ve svém pokoji a Aberforth se snažil v kuchyni něco uvařit.
,,Tak jak to jde? Všechno v pořádku?" zeptal se bratra.
,,Nic novýho. Těsně, než si přišel ti přišla pošta z ministerstva. Máš ji na stole." odpověděl mu Aberforth když krájel cibuli.
Albus se otočil a na jídelním stole viděl dva dopisy z Londýna. Věděl, co v nich je. Uzavření vyšetřování a příčina smrti jeho matky a také rozhodnutí a poručnictví. Jediný on je z celé rodiny plnoletý, takže za své sourozence nyní plně zodpovídá. Dopisy se mu ale otevírat vůbec nechtělo.
,,Budu se tomu věnovat později. Dojdu vrátit Batyldě toho koně." prohlásil raději Albus a rychle opustil dům.

Když dorazil i s kobylkou a bryčkou k jejímu domu, vylejvala Batylda zrovna nějakou špinavou vodu z okna kuchyně.
,,Ah Albusi. Ty už jsi zpátky? To je skvělé. Vypřáhni ji a odveď ji, prosím, do stáje co máme za domem. Já nemůžu. Zrovna mám ruce úplně zakázané od těsta.
V Albusovi hrklo. Ještě nikdy koně nevypřahal. Těch řemínků tam bylo tolik, že absolutně netušil, co kam patří.
,,Ale co. Zvládne to štolba, zvládnu to taky." Procedil mezi zubama. Instinktivně tedy rozepnul a vypojil, co si myslel, že se vypojit má a opravdu byl za chvilku koník z bryčky vypřahnut. Vzal kobylku za otěže a odvedl ji do stáje.
,,Fajn... a co teď?" Pomyslel si. Koně sice vypřáhnout dokázal, ale byl tu ještě kočárový postroj, který měl zpocený kůň na sobě. Chvilku si koně prohlížel, když v tom ho někdo oslovil.

,,Nechceš pomoct?"
Albus se podíval za zdrojem hlasu, který na něj promluvil. Ve dveřích stáje stál stejně starý a velice pohledný chlapec. Byl vyšší, než Albus. Měl vysokou, štíhlou postavu, blonďaté vlasy, které mu spadaly na ramena a neuvěřitelně modré oči. Podle jeho slovanského přízvuku Albus poznal, že rodilý Angličan to nebude.
,,Jo, děkuji. V koních se moc nevyznám," usmál se na nově příchozího Albus. Byl trochu zaskočen. Vůbec nechápal, kde se tam ten tajemný člověk tak náhle vzal.
Tajemný neznámý poznal, jak na něj Albus nevěřícně zírá. Usmál se tedy, podal Albusovi ruku a začal se tvářit víc přátelsky.
,,Jsem Gellert Grindelwald. Batylda Bagshotová je moje prateta. Přijel jsem ji na pár týdnů navštívit." vysvětlil.
Albusovi svitlo. Najednou si vzpomněl, že o synovcovi se Batylda zmiňovala několikrát a dokonce si vybavil i Gallertovi fotografie, které měla vystavené v obývacím pokoji.

,,Aaah tak to jsi ty ten synovec, o kterém Baty stále tak básní? Těší mě. Jsem Albus Brumbál."
,,Já vím. Znám tě z vyprávění." usmál se Gellert, když stiskl Albusovi ruku.
,,Tak ukaž. Molly by už ráda byla bez toho škrtícího postroje. Obstarám ji." ujistil ho jeho nový soused a začal rozepínat postroj.
,,Díky." začervenal se trochu Albus a opustil stáj. Velice ho ten člověk zaujal. Vyzařovala z něj zvláštní energie, která Albuse podivně přitahovala. Věděl jedno. Musí ho poznat víc.