Pojď, ukážu ti cestu

Slib

Albus tu noc nemohl usnout. Hlavu měl plnou Gallerta a představoval si jejich společnou budoucnost, jako vládcové celého světa. Neustále se v posteli převaloval, ale usnout mu nešlo. Nemohl se dočkat dne, kdy Aberforth konečně dokončí školu a bude moci zůstat doma s Arianou, zatímco on a Gallert si půjdou podrobit svět. Usnul až k ránu. Den po štědrém dni byl pro něj složitý. Nedokázal se soustředit na nic. Chodil jak tělo bez duše, neustále na něco zapomínal a když si sedl k článkům, které ještě musel do práce dopsat, nebyl schopný poskládat jedno slovo dohromady.

,,Kdybych tě neznal, myslel bych si, že jsi zamilovaný," ušklíbl se na něj Aberforth.

,,Ne, to fakt nejsem. Jen mě nějak bolí hlava," vymlouval se Albus. ,,Chceš čaj?"

,,Jo, díky. Dám si. Hele, kam to jede?" podivil se Aberforth, když se podíval oknem ven.

,,A kdo?" znervoznil Albus a šel se také podívat z okna. Viděl, jak se Gallert loučí s Batyldou a má zabalený kufr. Sotva mu bylo vidět do obličeje. Starostlivá Batylda mu zřejmě k Vánocům upletla super teplou a super dlouhou šálu, kterou mu omotala okolo krku. Albuse to zaskočilo až málem upustil konvici na čaj, kterou držel v ruce.

,,Jdu vynýst koš!" houkl na bratra. Vrazil mu konvici, popadl pytel s odpadky a běžel ven. Ani si nestihl vzít žádný kabát, takže vyběhl do zimy jen v bílé košili. Schoval se za roh a čekal, až Batylda zajde do domu. Musel jednat rychle, protože věděl, že se bude chtít Gallert přemístit.

,,Gallerte!" zavolal na něj co možná nejmíň hlasitě. Najednou se začal klepat. Zima o sobě dala vědět. Jen co ho Gallert zbystřil, rozešel se k němu. Když viděl, jak k němu jde blíž a blíž, pocítil v srdci štěstí. Stačil pouhý pohled a on měl pocit, že se rozletí po nebi a radostí mu srdce pukne. Byl rád, že ho vidí.

,,Co blbneš Albusi? Zmrzneš," lamentoval Gallert a z krku si začal rozmotávat Batyldinu šálu.

,,Kam jedeš?" zajímal se Albus. Nechtěl aby odjel. Byl si jistý, že by bez něj nevydržel ani den.

,,Zpátky domů, do Sofie. Za mámou a tátou. Říkal jsem ti přeci, že je pojedu navštívit," připomenul se Gallert.

,,Kdy... kdy se vrátíš. Myslel jsem, že pojedeš až na nový rok kolem Silvestra," drkotal zubama Albus.

,,Ano, to jsem měl v plánu, ale psala mi včera máma. Babička je na tom nějak špatně. Měl bych tam vyrazit dřív. Kolem Silvestra se vrátím. Běž domů, ty blázne. Vždyť začínáš modrat,"

Albus se rozhlédl, jestli je někdo v okolí nepozoruje, klepající se zimou přiskočil ke Gallertovi a políbil ho.

,,Budeš mi chybět. Vrať se brzy. Dlouho to tu bez tebe nevydržím," pošeptal mu.

,,Neboj, budu hned zpátky. Uteče to jako voda. Až se vrátím, oslavíme nový rok a potom už nám nic nebude stát v cestě,"

Naposledy Albuse láskyplně objal a políbil ho na čelo. ,,Dovizhdane. Shte se vidim skoro," rozloučil se v bulharštině a přemístil se.
Do Albuse se dala zima, a tak zašel do domu.
,,To jsi šel ty odpadky snad vyhodit až do Londýna, ne? Kde jsi se tak zdržel?" Podivil se Aberforth.
Albus ho ale nevnímal. Byl rád, že viděl Gallerta, ale zároveň mu bylo líto, že odjel. Těšil se na den, kdy ho zase uvidí i na začátek hledání relikvií.
,,Jdu pracovat, kdyby něco, jsem nahoře," upozornil Aberfortha a vyběhl schody do druhého patra.

Vešel do pokoje a než si stačil sednout ke stolu, zaťukala mu na sklo okna sova. Otevřel okno a vzal si od ní dopis. Sovička vypadala vyčerpaně. Asi letěla z velké dálky.
Věděl, kdo mu píše. Byl to Elfias. Určitě mu přeje šťastné Vánoce a diví se, proč se mu Albus takovou dobu stále neozývá. Pravda byla taková, že na něj tak trochu zapomněl. V začátku jeho cesty si psali často. Od té doby, co Albus poznal Gallerta už psal jen Elfias.