Pojď, ukážu ti cestu

Hřbitov

Zpáteční cesta do Godrikova dolu nebyla vůbec tichá. Albus si myslel, že Gellert je typický nemluvka, ale on se k jeho překvapení docela rozpovídal. Na svůj věk byl ve svých názorech a myšlenkách velice vyspělý a opravdu inteligentní. Albus hltal každé jeho slovo. Bylo úplně jedno, o čem Gellert zrovna mluvil. Měl pocit, že konečně potkal někoho sobě rovného. Se stejným intelektem a nadáním. Gellert cestou mluvil o všem. O životě v Bulharsku, o Kruvalu a o své tetě. Zřejmě ji měl opravdu rád.
,,A pro co jsi šel do Příčné ulice?" zeptal se ho Albus.
,,Pro jednu knížku." Odpověděl mu a z plátěné tašky vytáhl knížku, kterou Albusovi podal.
,,Bajky barda Beedleho? Máš rád pohádky?"Podivil se Albus. Podle toho, jak Gellert mluvil spíše čekal nějakou naučnou knihu o vesmírné magii.
,,Tyhle pohádky jsou ale víc, než jen příběhy pro děti. Mají reálný základ." odpověděl mu Gellert.
Albus se usmál. Nikdy těmto klasickým kouzelnickým pohádkám nedával příliš velký význam. Zaujalo ho, jak o nich jeho nový přítel mluví.
Do Godrikova dolu se vrátili hladový. Batylda už měla dávno vařeno a všechny přítomné pohostila. Navařila tolik jídla, že to až Albus nemohl sníst.

Babí léto bylo v plném proudu a nastupující podzim barvil listy stromů do nádherných barev. Dny ubíhaly a Albus stále ještě nenašel žádnou práci. Už z toho začínal být zoufalý. Často si psal s Elfiasem a čím dál víc se scházel s Gellertem. Ti dva spolu vydrželi mluvit a povídat si snad celý den. Albus byl rád, že si našel přítele. Stále ho mrzela smrt jeho matky a Gellert mu svou přítomností pomáhal těžké období překonat. Vždy ho rád viděl a považoval ho za dobrého kamaráda a přítele. 

Byl krásný slunný den. Ariana seděla v trávě pod stromem a četla si knihu. Gellert s Albusem se uvelebili na lavičce a popíjeli máslový ležák.
,,Slyšel jsem od tety, že se ti stále nedaří sehnat místo." prohodil mezi řečí Gellert.
,,Jo, to má svatou pravdu. Jestli to takhle půjde dál, nevím, jak přežijeme zimu." zoufal si Albus.
,,Možná, že bych o něčem věděl. Umíš dobře psát?" zamyslel se Gellert a usrkl z ležáku.
,,Zvládl bych to." utrousil Albus a v srdci mu poskočila jiskřička naděje.
,,Znáš ten kouzelnicko-vědecký časopis Merlin? Hledají redaktory. Mohl bys pracovat z domova. Jsi ověnčený cenami a úspěchem. Určitě by tě vzali. Šéfredaktor je můj známý. Mohl bych se přimluvit."
,,Ani nevíš, jak by mi to pomohlo." spadl kamen ze srdce Albusovi. Byl svému novému příteli neuvěřitelně vděčný.
,,Ale, proč tam nejdeš ty? Vzali by tě taky hned." podivil se Albus. Uvědomil si, že Gellert také žádnou práci nemá.
Gellert se usmál a odmlčel se. Bylo vidět, že usilovně přemýšlí, jak odpovědět.
,,Řekněme... Asi takhle. Nejsem Angličan. Jsem Bulhar. Mluvím anglicky sice bez problému, ale psaný projev je už horší. A taky nemám tak úplně dokončenou školu." přiznal se.
,,Oni tě vyhodili?" podivoval se Albus.
,,Jo, vyhodili. Kruvalští profesoři zkrátka neví, co je to individuální přístup ke studentům. A hlavně mám úplně jiné plány, než sedět někde na ministerstvu."
V Albusovi se zrodila zvědavost. Jako kdyby mluvil sám se sebou. Den ode dne ho začínal Gellert víc a víc zajímat. Měli stejné názory, rozuměli si snad ve všem a k tomu byli stejně inteligentní a mocní. 
,,A co máš v plánu?" Zeptal se zvědavě.
,,Změnit svět." pronesl sebevědomě Gellert a napil se ze sklenice. Výraz v jeho očích se změnil. Čišila z nich ctižádost.
Albus se chtěl ptát dál, ale než stačil něco říci, uslyšel, jak k nim cupitá Agnes. V ruce nesla košík plný jahod.
,,Ahoj Albusi." pozdravila Agnes s úsměvem. ,,Od té hrozné události jsme se neviděli a já jsem ti chtěla jen popřát upřímnou soustrast. Mrzí mě tvoje ztráta. Měla jsem tvou matku moc ráda."
,,Děkuji Agnes. Moc si toho cením." poděkoval Albus kamarádce a vyskočil z lavičky jako zajíc.
,,Představím vás. Agnes, tohle je Gellert Grindelwald. Batyldin prasynovec. Gellerte, moje dlouholetá kamarádka Agnes."
,,Gellert podal nově příchozí ruku a zdvořile se usmál.
,,No, nebudu vás rušit. Zítra se stav Albusi. Probereme ještě to tvoje zaměstnání. Tak zítra." jedním lokem dopil máslový ležák a odešel.
Albus pocítil, že je na Agnes trochu naštvaný. Nechtěl, aby Gellert odešel. Proč se musela zjevil zrovna v tuhle chvíli? Ptal se sám sebe. Trochu si otráveně povzdychl, ale nedal na sobě nic znát a znovu nahodil svůj zdvořilý úsměv.
,,Přinesla jsem Arianě pár jahod. Jak se vám vede?" zajímala se.
,,To jsi moc milá. Ari bude ráda," utrousil Albus a trochu lítostivě se podíval směrem kudy odešel Gellert. Už byl pryč. Cítil, jak ho mrzí, že ho nevidí a musel se přemáhat, aby byl na Agnes milý.