Pojď, ukážu ti cestu

Před odjezdem

Od svatby Elfiasovi sestřenice uběhli skoro dva měsíce a Albus o svých plánech stále neřekl svému bratrovi. Jeho matka se s tím za ty dny dovedla smířit. Hořce polkla fakt, že tu bude opět na všechno sama, ale na druhou stranu moc dobře chápala Albusovo rozhodnutí a snažila se ho v tom podporovat. Elfiasova a Albusova cesta se nezadržitelně blížila. Kendra mu tedy nakoupila mnoho jídla na cestu a také nové oblečení. To ale Albus nechtěl. Trochu ho mrzelo, že ji tu bude tak dlouho nechávat samotnou a nechtěl, aby za něj utrácela své poslední peníze. Snažil se ji to vysvětlit tolikrát, ale ona se přes to všechno nedala odbýt. 

Léto se pomalu chýlilo ke svému konci a Aberforth se ve svém pokoji připravoval na svůj poslední rok v Bradavicích. Poctivě si nechal vyprat školní hábit, naostřil si psací brka a koupl si lístek do Londýna. Chtěl navštívit Příčnou ulici a koupit si pár učebnic. Když zrovna kontroloval svůj školní kufr, jestli mu do něj během prázdnin nevyžrali myši díru, uslyšel zaklepání na dveře svého pokoje. Ve dveřích stál Albus a v náručí držel bradavické učebnice.

,,Máma říkala, že chceš jet zítra do Příčné ulice a koupit si učebnice na nový rok." usmál se na něj Albus. Snažil se být milý. ,,Nechceš tyhle, co mi zbyli ze školy? Jsou jako nový. Nemusíš utrácet."

,,Ne, díky. Koupím si vlastní." odsekl Aberforth a dál se věnoval svému kufru.

,,Měl by sis je vzít. Peníze se ti budou hodit až..."

,,Až co? Až tady nebudeš?" štěkl jízlivě Aberforth. 

,,Jak dlouho to víš?" podivil se Albus.

,,Od Mildretiny svatby. Když se máma napije, umí být docela výřečná." to bylo poprvé, co se na svého bratra podíval. V jeho očích byla nenávist a nepochopení. 

,,A víš, co mě na tom všem dožírá ze všeho nejvíc?" pěnil Aberforth. ,,To, že ji chceš minimálně na dva roky opustit a k tomu všemu se skoro dva měsíce necháváš živit! Za tu dobu, co jsi se vrátil domů jsi pro rodinu neudělal nic. Jen jsi zavřený v pokoji, nebo u Elfiase. Já jsem si našel úvazek v hostinci u Skákavého poníka. Jsem tam od rána do večera a nosím mámě peníze. Chci, aby se měla dobře. Aby si udělala radost a něco hezkýho si konečně pro sebe pořídila. A co udělá ona? Nakoupí místo toho jídlo a hadry pro tebe! Takže ne, bráško. Od tebe už nic nechci. A i kdybych neměl celý měsíc co jíst, tak i tak si ty učebnice za svý pořídím. Protože jsem si na ně poctivě vydělal. Ale ty... chce se mi z tebe zvracet."

Albus na svého bratra nevěřícně zíral. Byl na něj naštvaný. Nesnášel tuto bratrovu popichovatelskou náladu. Teď se možná živit nechává, ale až se vrátí, všechno své matce splatí do posledního halíře. Napočítal do pěti, vydechl a zkusil nahodit co možná nejméně naštvaný tón hlasu.

,,Nehodlám se kvůli tobě vzdát svých cílů. Ani kvůli nikomu jinému. Všechno, čeho jsem dosáhl, jsem dosáhl já sám. Nikdo mi nepomáhal. Já nechci shnít zapomenutý v díře, kterým Godrikův důl je. Je mi už vážně jedno, jestli s tím souhlasíš, nebo nesouhlasíš, a co si o tom myslíš, nebo nemyslíš, ale já prostě jdu. Máma to sedm let zvládala, takže to ještě ten jeden rok ustojí!" křikl  na bratra a praštil s učebnicemi na psací stůl. Otočil se na podpatku a z pokoje odešel. 

Na chodbě málem vrazil do Ariany. Nesla si čaj a když Albuse spatřila, leknutím nadskočila. Albus se na ni podíval, usmál se na ni a uhnul ji z cesty.

,,Před malou chvilkou tu byla Agnes. Sháněla se po tobě." prozradila mu. Měla zrovna jednu z příčetných nálad, takže s ní šlo mluvit.

,,A co jsi jí řekla?"