Christopher

3.Kapitola

Ta vůně zaplavovala každou mou buňku. Byla tady. Cítil jsem ji.

„Karol!" zavolal jsem na jednu ze svých ... no řekněme přítelkyň.

„Karol, sakra!" opakoval jsem její jméno, jelikož se ihned nedostavila, což se od ní očekávalo. Ale vzápětí se otevřely dveře.

„Ty jsi kdo?" zamračila jsem se na příchozí osobu. Ta holka totiž Karol rozhodně nebyla. Karol měla na rozdíl od téhle výrazně kratší blond vlasy, a taky oči byly jiné, nehledě na postavu a tak dále. Ne ona nebyla jedna z mých holek. Co bylo ještě důležitější, nikdy jsem tady tu panenku neviděl.

„Karol tu není, tak poslaly mě." Pípla slabým hláskem, ale vzápětí se narovnala v zádech, jako kdyby si až teď uvědomila, že nesmí dát najevo strach. Jako kdybych byl nějaká šelma a ona si snažila zachránit krk. Jistě byl jsem v mnoha ohledech monstrum, ale býval jsem také člověkem. Umím mluvit a tak, chápeme? Ještě se na mě ani nepodívala a už ze mě měla strach a opravdu jí to nešlo příliš dobře maskovat.

„Ptal jsem se, kdo jsi, ne na to kde se fláká jedna z mých děvek." Řekl jsem a lezl jsem z okna. Melisa počká.

„Jsem ... Calesse pane ..." zadrhla se a pevně sevřela víčka. Naklonil jsem hlavu na stranu.

„Kdo tě stvořil?"

Rychle zamrkala a jazykem si olízla rty.

„Já nejsem upír, pane." Řekla opatrně a tak, že jsem ji sotva slyšel. Hned potom se zády opřela o dveře. Nemohl jsem skrýt své překvapení. Člověk? Tady? To byl nějaký vtip, nebo jsem od někoho dostal dárek?

„Jsi blázen, nedožiješ se rána." Prohodil jsem a ona se na mě konečně podívala temnýma, hnědýma očima.

Ve vteřině jsem byl u ní a ona slabě vyjekla. Přimáčkl jsem její drobounké a křehké tělo ještě víc do dveří a nadzvedl jsem jí bradu dvěma prsty. Nemohl jsem odolat tomu, abych si ji neprohlédl zblízka. Jediní lidé, se kterými jsem se poslední dobou setkal, byli muži, anebo moje potrava. Tam nebyl moc čas na to prohlédnout si je. Co mě ale přitahovalo právě u ní, byl strach. Kdybych měl ručník, mohl bych ho z ní přímo setřít. Proudil jí každičkým pórem kůže. Nemohl jsem se ho nabažit.

Měla pravdu, neměla mi dát najevo svůj strach. Je to jako afrodiziakum. Jako pozvánka na ten nejlepší večírek, něco čemu žádný lovec neodolá.

Byla bledá, hezká a tak zatraceně nevinná.

„Kde ses tady proboha vzala?" zasmál jsem se a pustil její tvář. Pro jistotu jsem se k ní otočil zády, byla pro mě velkým pokušením.

„Neberte jeho jméno nadarmo." To mě donutilo se k ní znovu otočit.

„Ty jsi křesťanka?" zeptal jsem se překvapeně a Calesse ... nebo jak se to jmenovala, sklopila pohled ke svým rukám. Mlčela.

„Dám ti jednu radu, holčičko. Když se tě na něco zeptám, tak mi odpověz. Možná přežiješ déle." Poradil jsem jí a posadil se na opěradlo jednoho z křesel.

„Proč jste volal, Karol?" Hm. Odpovědi se zřejmě nedočkám.

„Jít do baru bez doprovodu je nuda. Chceš ji nahradit?" usmál jsem se a čekal na její odpověď. Vzít tak pěknou tvářičku do Bloody Mary byla prakticky vražda, ale co na tom záleželo?

„Mám na výběr?" divila se.

„Nejsi můj otrok."

Vážně jí to překvapilo? Co jí proboha kdo řekl? Že jsem bezcitnej, krvelačnej vrah a tak dál? Vlastně, když nad tím tak přemýšlím ... usmál jsem se.

„Díváš se na mě jako na zrůdu." Řekl jsem jen tak mimochodem.

„Mám strach, to je všechno."

„A přesto jsi tady. V mém sídle, které je plné upírů. Proč?" zeptal jsem se a znovu k ní udělal několik kroků.

„Určitě tu máš víc lidí ... holek."

„Chceš znát pravdu maličká?" zašeptal jsem a vzal její bradu mezi prsty. Z oka se jí vykutálela slzy a já od ní nemohl, odtrhnou oči. Tak průzračná kapka slané vody. Odrážela světlo kolem a dokonce jsem v ní na malý okamžik zahlédl sám sebe. Bylo to fascinující sledovat, jak ta jedna jediná kapka zanechává vlhkou cestičku na její alabastrové tváři, aby se mohl vpít do bledě růžových rtů.

„Christophere?" splynulo z jejích úst a já byl dokonale ztracený ve zvuku jejího hlasu a z tvaru jejich rtů.

„Jsi široko daleko jediný člověk. Kdo tě přivedl?" zamračil jsem se a podíval se jí do očí. Tak temně hnědých jako sladká čokoláda, kterou jsem miloval, když jsem ještě býval člověkem. Matka mi ji vařila o vánocích, jen tehdy, protože jindy jsme si ji nemohli dovolit. Zamračila jsem se a zahal myšlenky na doby, které dávno minuly.

Jaké by bylo mít ji v posteli? Tak teplou a křehnou a hebkou. S krví, která voněla ... nadechl jsem se ... jako louka pokrytá ranní rosou. Svěží a sladká.

V tu chvíli mi do boku zajela dýka. Uskočil jsem s rukou na ráně a zmateně se díval na krev, která se mi řinula z boku. Moje krev.

„Co to kurva." Podíval jsem se na ní. Zděšeně se dívala na dýku ve své ruce, špinavou od mojí krve. Mojí krve! Krve nesmrtelného tvora. Já přeci nekrvácím, ledaže ...

„Stříbro." Hlesla a já klesl na jedno koleno. Motala se mi hlava. Zasrané stříbro.

„Je mi to líto, ale každý máme své poslání." Vysvětlila, ale mě to bylo kurva jedno. Umíral jsem do prdele!

„Jasone!" zařval jsem a zhroutil jsem se na koberec, kde jsem sledoval, jak se pode mnou rozlévá velká, purpurová kaluž. Tak tohle fakt nepůjde vyčistit. Kurva.