Christopher

6.Kapitola

Calesse

On mě tady vážně nechal samotnou! Opravdu jsem tady sama v jeho pokoji, který vypadá jako by ho ukradl z nějakého zámku. Postel, ve které jsem předtím ležela, byla z těžkého masivního dřeva s černými závěsy a černým povlečením. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že je to rakev. Jen mnohem prostornější. Na podlaze bylo nespočítatelné množství koberců a předložek různých tvarů i barev. Vlastně bych se ani nedivila, kdyby tu byla kamenná podlaha. Ten upír byl vážně děsně staromódní. Velká okna, která u podlahy začínala a končila těsně pod stropem, zakrývaly těžké závěsy barvy krve. Ano, bylo to velmi originální. Dodala jsem si ironicky v mysli.

Neodolala jsem, abych se nepodívala z okna. Měla jsem výhled přímo do zahrady. Přesně tam kde mě chytil. Proto jsem měla takovou smůlu. Já a moje parta.

Se smutkem jsem si znovu uvědomila, co se stalo a sevřelo se mi hrdlo. On je bez milosti nechal zabít, a ani to s ním nepohnulo. Byli to moji skoro kamarádi a já jejich smrt budu muset dlouze vysvětlovat a zodpovídat se z toho. Sice se mnou šli dobrovolně ale i tak. Byli tu kvůli mně.

Rudý měsíc propůjčoval všemu divný stín. Vždycky mě fascinoval. Nepamatuju si už, jak vypadal dřív. Sice jsem viděla fotky, ale to není to samé. Byl svým způsobem krásný, ale i děsivý.

„Zíráš na něj stejně jako on." Ozval se ženský nepřátelský hlas za mými zády a já se bleskově otočila.

„Co?" vypadlo ze mě. Ničeho víc jsem nebyla schopna, protože ta žena, která přede mnou teď stála, byla věrná kopie Morticie Adams. Třeba její sestra? Jen mladší? V lidském měřítku.

„Na ten blbej měsíc... zíráte na něj oba stejně. Jako kdyby v něm byli všechny odpovědi." Řekla a podívala se za moje záda.

„Tím myslíš, toho arogantního blbce, který bez mrknutí oka zabil moje přátele?" zeptala jsem se a ona po mě střelila zlým pohledem.

„Ano myslím Christophera." Potvrdila mi.

„A je to můj snoubenec, kdyby tě to zajímalo, tak na něj nic nezkoušej, ty malá couro." Dodala a já se zašklebila.

„A on o tom ví? Že je tvůj snoubenec?" neodpustila jsem si a během sekundy jsem měla bradu v kleštích jejích dlouhých nehtů. Sykla jsem bolestí a nechutí, z jejího doteku.

„Opatrně, děvče. Nebo by se té tvojí malé, roztomilé pusince mohlo něco stát." zavrčela mi těsně u obličeje a nechala svoje tesáky, aby se mi ukázaly.

„Slíbil mi, že mi nikdo neublíží." Zahuhlala jsem, jak jen jsem mohla s omezeným pohybem čelistí a ona se usmála.

„Za tu srandu by to stálo a nemysli si, že by mi něco udělal. Miluje mě."

Přidušeně jsem se zasmála a ona mou pusu pustila.

„Tohle si máš obléct." Vyštěkla a hodila po mě chumlem látky, kterou celou dobu držela v druhé ruce. Zachytila jsem jí jen tak tak, ale při kroku, který jsem udělala jsem zakopla o jeden z koberců a málem se poroučela k zemi.

„Jsi nemožná. Nechápu, co s tebou chce Christopher dělat." Smála se pohrdavě a já se zamračila.

„To co s tebou ne?" zkusila jsem, ale facka přišla téměř okamžitě, když jsem dokončila poslední slovo. Uhodila mě takovou silou, že jsem se musela zachytit okenního rámu a přitom mi to oblečení spadlo z rukou. Tiše jsem zaklela a v ústech jsem ucítila krev. Chtěla jsem jí vzdorovat, na tohle jsem měla výcvik, ale napřahovala se rychleji, než jsem já reagovala. Když jsem dostala další ránu, svezla jsem se na zem.

„Tak dost." Ozval se klidný hlas ode dveří a obě jsme se tam podívaly. Samozřejmě, že tam nemohl stát nikdo jiný než on. V celé své kráse.

„Odejdi Erico." Přikázal jí, a i když její oči slibovaly pomstu, poslušně odešla. Neodpustila si ještě to, aby ho při odchodu nepohladila po hrudníku a mně se zvedl žaludek.

„Asi budu zvracet." Zašeptala jsem, ale dobře jsem věděla, že mě Christopher slyšel. Erica naštěstí právě zavřela dveře. Ovšem nebylo jisté, jestli mě náhodou také neslyšela.

„Jsi v pořádku?" zajímal se a udělal ke mně pár kroků. Zvedla jsem se ze země a olízla si krev z roztrženého rtu. Nemohla jsem si nevšimnout, že ten pohyb skoro až hypnoticky sledoval.

„Příště nedávej sliby, které nehodláš splnit." Řekla jsem a on se zamračil.

„Příště ji neprovokuj." Poradil mi a já se usmála.

„Nemohla jsem si pomoct. Přímo se to nabízelo."

„Hm." Zamračil se a líně došel až ke mně. S neskrývaným zájmem pozoroval můj ret.

„Teď mě vysaješ do poslední kapky?" zeptala jsem se a on se mi s trhnutím podíval do očí.

„Neudělal jsem to předtím, tak to neudělám ani teď."

K mému překvapení se kousl do palce a přejel mi s ním po spodním rtu. Nestačila jsem ani nic udělat a můj ret byl zase v pořádku. Udělal to rychle a bez otázek nebo dokonce svolení.

„Neděkuj. A nikomu to neříkej." Řekl tiše a otočil se ke mně zády.

„Řekni. Jak se stalo, že ses zamiloval do takové bestie?" zeptala jsem se. Opravdu mě to zajímalo. Jestli to bylo tím, že on sám je takový, nebo jen prostě byla dobrá v posteli. Slyšela jsem, co se o Christopherovi povídalo. Má nevyčerpatelné zásoby milenek. Tak proč si jako nevěstu vybral zrovna ji.

„Vyžaduje se to ode mě. A ona byla první, kdo mě napadl." Pokrčil rameny a sehnul se pro ten chumel látky, který jsem předtím upustila.

„Vy upíři jste divný. Žijete tisíce let a přitom jste pořád blbý jako tága. Zamrzli jste někde v renesanci a chováte se podle jejich zvyků. Proč potřebuješ manželku? Co vím tak jsi nikdy žádnou neměl."

Asi bych neměla prozrazovat, že jsem si o něm sehnala docela dost informací, ale tohle mě opravdu zajímalo. Jaký důvod to mohlo mít? Byla to snad výhodná partie? Peníze? Moc?

„Možná, mě už tahle existence nudí a chtěl jsem změnu." Odpověděl mi a v natažené ruce mi podal oblečení. Možná se mi to jen zdálo, ale možná i bylo pravda to, co jsem viděla. Smutek a vyčerpanost v jeho očích. Byl to ale jen záblesk, než ho znovu nahradil jeho obvyklý výraz. Nadřazená namyšlenost.

Tehdy jsem si uvědomila, že pod touhle maskou je něco jiného a začala jsem se na něj dívat trochu jinak. Bylo to zajímavé, objevovat všechny jeho stránky. A on se mi tak nebojácně otevíral, jako jsem to ještě nezažila. Většina upírů, které jsem měla tu čest poznat, byli namyšlení tragédi, kterým záleželo jen na sobě. Christopherovi samozřejmě také, ale za tím vším bylo něco víc.

Beze slova jsem si od něj vzala oblečení a jeho pohled na mě spočinul o nějakou chvíli déle, než bylo normální. Skoro to vypadalo, jakoby něco hledal.

„Nedívej se na mě tak." Řekl a otočil se k odchodu.

„Jak se nemám dívat?" chtěla jsem vědět. Zastavil se a myslím, že to bylo ze zvyku, protože se nadechl.

„Jako bych nebyl bestie." Zašeptal a odešel.

A nebyl snad? Položila jsem si v hlavě otázku, ale pak jsem zavrtěla hlavou. Jeho pověst byla velmi důkladná a já jsem věděla veškeré podrobnosti o jeho dosavadní existenci. On byl bestie, ale v jeho očích bylo něco zlomeného.

Rozhodla jsem se to prozatím neřešit a konečně jsem rozložila tu látku, kterou jsem si podle všeho měla obléct. Byly to šaty. Temně modré se širokými ramínky a nabíranou sukní, jejíchž vrchní část tvořily malé kvítky.

Byly nádherné.