Christopher

10.Kapitola

Calesse

Obviňovala jsem Julii – Christopherovu matku, z toho, že se mě regulérně snaží opít. A já jsem na to v klidu přistupovala. Při sedmém drinku, který se odehrál asi tak před dvaceti minutami, jsem ten počet už přestala počítat. Svět se zdál najednou mnohem příjemnějším místem a já se bez podnětu usmívala a pohupovala hlavou do rytmu. Ta kapela je vážně skvělá.

„Proč ses vlastně rozhodla zabít právě Christophera? To tě jeho pověst neodradila?" zeptala se Julie. Dalo mi dost práce na ní pořádně zaostřit.

„Zabil mi sestru. Karu." Odpověděla jsem ji bez zaváhání a ona se přemýšlivě zamračila. Jakoby si chtěla vzpomenout na něco, co se stalo, ale detaily jí unikali. Otočila jsem se na židli a zadívala jsem se na tančící bytosti. Lidmi jsem je přestala nazývat, hned jak jsem si všimla skupinky upírů, co se bavily tím, že si předávali jednoho člověka, aby se od něj všichni napili. Čarodějnice tančili jako v transu a vlkodlaci ... právě oni přitahovali mou pozornost nejvíc. Konkrétně jeden s delšími hnědými vlasy a zelenýma očima. Díval se na mě a pohledem mě vyzíval, abych šla blíž.

„Julie? Byl by Christopher hodně naštvaný, kdyby přišel a nenašel by mě tam, kde mě nechal?" zeptala jsem se po chvíli, kdy jsem tomu muži jeho pohled oplácela. Nikdy jsem nebyla z těch, které loví chlapy, ale on představoval jakési vzbouření proti Christopherovu vlivu. Porušení jeho pravidel. A to se mi zamlouvalo. Julie následovala můj pohled a zasyčela.

„S vlkodlaky si nic nezačínej. Neznají hranice." Varovala mě a já opatrně slezla z barové stoličky. Trochu se mi motala hlava, ale bylo mi krásně.

„Jako tvůj syn. A třeba chci teď všechny hranice poslat do háje. Než se Christopher rozhodne, že už mě nepotřebuje a zabije mě." Odpověděla jsem ji upřímně a slyšela jsem, jak se zděšeně nadechla. Už jsem poznala, že tyhle lidské zlozvyky upíři praktikují jen tehdy, kdy je něco skutečně zaskočí.

Zamířila jsem přímo k tomu vlkodlakovi. Usmál se a napřáhl ke mně ruku, kterou jsem přijala. Okamžitě jsem byla stažena do jeho náruče a zády jsem narazila do jeho pevného hrudníku. Musela jsem konstatovat, že se mi to líbilo. Byl horký, ne jako studená náruč té skály, které jsem byla hračkou.

„Ahoj krásko." Zašeptal mi do ucha a volnou rukou mi přejel po boku. Vyzařovala z něj nekonečná energie.

„Myslím, že můj doprovod nebude moc rád, až mě najde, ale teď je mi to fuk." Usmála jsem se sama pro sebe a otočila jsem se, abych mu mohla rukama vjet do vlasů. Zamručel a zaklonil hlavu. Znělo to jako vrčení, ale tak nějak příjemnější. Silněji mě k sobě přitiskl. Trochu mi tím vyrazil dech, ale jen na malou chvíli. Líbilo se mi, jakou silou mě k sobě tiskl.

„Jsi tu s Christopherem dobrovolně?" zeptal se mě po další otočce.

„Ani ne. Pokusila jsem se ho zabít a teď jsem jeho vězeň." Odpověděla jsem mu upřímně. On se mi na oplátku zahleděl hluboko do očí.

„Musí na tobě být něco výjimečného, když tě nechal žít. Znám ho dlouho a on nikdy neodpouští." Řekl zamyšleně a odhrnul mi vlasy z tváře.

„Podle jeho slov bych mela být do rána mrtvá. Je to bezcitná bestie. Nic víc." Odpověděla jsem mu, když si mě natáhl na délku paže, jenže vteřinu po tom co jsem to dořekla, se zahleděl za mě a pustil mě. Klopýtla jsem, vyjekla, ale pád nepřišel. Místo toho jsem narazila do něčeho, co bylo tvrdé jako kámen a mým pohybem se to ani nepohnulo. Otočila jsem se a zaklonila hlavu, protože ať jsem chtěla nebo ne Christopher byl o dvě hlavy vyšší nežli já. Střetla jsem se s jeho zamračeným pohledem.

„Ach, ahoj můj sexy vězniteli. Přišel sis se mnou zatancovat?" zavrněla jsem vlastně ani nevím proč. Sváděla jsem to na ten alkohol a pevné sevření jeho paže. Připadalo mi, že mě před něčím brání. Jako bych byla jeho majetek. Ale líbilo se mi to. S hrůzou jsem si uvědomila, že vlastně celé tohle představení s tím vlkodlakem jsem dělala kvůli němu. Byla jsem na něj naštvaná, proto jak ode mě odešel a ani se neohlédl.

Položila jsem mu ruce kolem krku a přitiskla se k němu. Zrovna začali hrát nějakou pomalejší písničku a já se začala v jeho náruči vlnit a dotýkala jsem se ho. Prostě to přišlo samo od sebe.

„Cal, co to děláš?" zeptal se sice ledovým, ale zato lehce nakřáplým hlasem.

„Nemám nejmenší tušení, vaše temnosti." Zašeptala jsem a rukama jsem mu sjela po hrudníku směrem dolů, když jsem si dřepla, podívala jsem se nahoru do jeho očí. Byl nadpozemsky krásný. Jistě byl to upír, krása byla jejich zbraň, ale on byl krásný svou bolestí, kterou jsem viděla v jeho očích, když jsem byla v jeho blízkosti. Jednu ruku mi zapletl do vlasů a donutil mě, abych se zase postavila. Silně mě objal. Byl naštvaný, to jsem poznala, z prudkosti jeho pohybů, ale zároveň z něj byla cítit jakási potřeba, která se mi zamlouvala.

Znovu jsem se k němu otočila zády a on mi omotal ruce kolem pasu. Nikdy mě nepustil daleko od svého těla a mně se to zatraceně líbilo. Zhoupla jsem se v bocích a on k mému překvapení zaúpěl jako bych mu ubližovala. Potěšeně jsem zavřela oči a opřela jsem si hlavu o jeho rameno.

„Musím Julii zatrhnout to, aby tě opíjela." Zašeptal mi do ucha a volnou rukou mi odhrnul vlasy z krku. Vyděšeně jsem se k němu bleskově otočila čelem, protože mě náhle přepadl strach, že mě chce kousnout. Zareagoval okamžitě a políbil mě. Znovu. Ale tenhle polibek nebyla jen obyčejná pusa. Bylo to tak naléhavé, až jsem ztrácela dech. Bála jsem se, že se pode mnou podlomí nohy, ale nebála jsem se pádu. Christopher mě držel na svém těle takovou silou, že jsem mohla klidně zvednout nohy a stejně bych zůstala na tom samém místě. Bezmyšlenkovitě jsem mu jeho polibky oplácela a po chvíli jsem si uvědomila, že se mi to líbí. Byl téměř surový. Drtil mě v pase a já mu vycházela vstříc. Skoro jsme se stali jednou bytostí. Svět kolem přestal existovat.

Srdce mi divoce bušilo a v hlavě jsem slyšela, jak se moje krev téměř vaří. Chtěla jsem to stejně jako on. Chytila jsem se do jeho osidel a nechtělo se mi ven. Sjížděl rukama po mém těle nahoru a dolů. Vplétal mi prsty do vlasů a tahal za ně. Nebral ohledy na nic. On a ani já. Byl můj.

Do té doby, než mě náhle pustil a já se zdravým rozumem vrátila zpět na zem. Byl to upír. Nepřítel. Zabil mi sestru a já jsem si to s ním div skoro nerozdala přímo tady.

Najednou jsem nemohla dýchat. Vnímala jsem, jak se po mě natahuje, nelíbilo se mu, že jsem od něj tak daleko, bylo mu to vidět v očích, ale já od něj ustoupila. Co jsem to proboha udělala? Ztratila jsem snad rozum?

„Musím pryč." Vyhrkla jsem, a běžela jsem k východu. Venku jsem si uvědomila, že mě nechal jít. Nezadržel mě. Propustil mě.