Christopher

12.Kapitola

Calesse

Sledovala jsem, jak se Christopher vynořil ze stínu za mnou, a ulevilo se mi, že ho vidím. Sice nevím proč, ale opravdu to tak bylo a já byla ráda, že je tady.

Došel až ke mně a úplně samozřejmě si mě přitáhl do náruče. Na malou chvíli jsem byla zaskočená a protestovala jsem, ale pak jsem se poddala jeho sevření a omotala mu ruce kolem pasu. Byl přeci tady, už jsem nebyla sama.

„Roztomilé." Vzdychla Melisa, Christopher se na ní ale zle podíval a potom mi jemně sundal ruce ze svého pasu.

„Co chceš, Meliso?" zeptal se jí a k mému překvapení se postavil přímo přede mě a schoval mě za svým tělem.

„Chci tu holku! Je to dcera ředitele Bratrstva." Ukázala na mě Melisa kostnatým prstem s dlouhým černým nehtem. Nemohla jsem vidět Christopherovi do tváře, ale přísahala bych, že se při zmínce toho, že jsem ředitelova dcera, napnul jako struna. Nevzpomínala jsem si, jestli jsem mu tuhle skutečnost říkala nebo ne. Záleželo na tom?

„To máš smůlu drahá, protože Calesse teď patří mně. Pokusila se mě zabít, je tedy mým majetkem." Řekl s vážnou tváří a zatínal přitom ruce v pěst.

„Je zajímavé, že ona tvrdila, že nikomu nepatří." Usmála se Melisa a já se kousla do rtu.

„Proč ještě žije, Christophere? Viděla jsem tě zabíjet, a ty neodpouštíš! Proč tedy ona přežije a jiní ne?" zeptala se najednou prudce a oči jí přitom zářily, jakoby se opravdu zlobila.

„Dokonce i mě si chtěl zabít!" vyčetla mu. Byla by schopná ho tady a teď na místě zabít? Netušila jsem, ale dovolila jsem si myslet, že kdyby chtěla zabít právě jeho, přichystala by si pro něj něco mnohem zábavnějšího, než pouhou myšlenku. Vypadala na bytost, která se v bolesti přímo vyžívá. Jenže jsem to nějakým způsobem nechtěla riskovat, proto jsem vystoupila z Christopherova stínu a postavila se před něj. Melisa se na mě zadívala a pak se nahlas rozesmála.

„Copak to děláš, ty jedna malá, blonďatá postavičko? Víš, že tě mohu jedinou myšlenkou zabít?" smála se. V tomhle případě bych opravdu použila frázi – smála se, až se za břicho popadala.

„Stejně jako jeho." Řekla jsem zcela vážně a Melisa se prudce zarazila.

„Ty bys byla ochotná riskovat pro něj život?!" vyjekla.

„Cal, co to děláš? Okamžitě běž stranou." Zašeptal mým směrem Christopher.

„Tak bych to zrovna nenazvala." Odpověděla jsem Melise, ale ona na mě jen dál nevěřícně zírala. Pravda, co to dělám?

K mému překvapení se Melisa vzpamatovala velmi rychle, a já z jejího pohledu mohla jasně vyčíst jedno slovo, Zabij.

Nahrbila jsem se v očekávání konce, ale nic se nestalo.

„Co to sakra je?!" vykřikla Melisa, ale já jsem nehodlala čekat, až se rozhodne zkusit to znovu třeba na Christopherovi. Dala jsem dlaně k sobě a ze svého nitra jsem povolala světlo, které jsem zformovala do koule a pak jsem jí, na pořád rozhozenou Melisu, hodila.

Slyšela jsem jí ještě zaklít, ale to už se o ní koule rozbila a polila jí světelnou lávou o velmi vysoké teplotě. Zavřeštěla, ale už jí nebylo pomoci. Tohle ze sebe setřást nemohla.

Sledovala jsem, jak se jí kroutí kůže a mizí její dlouhé zrzavé vlasy. Dokonce jsem slyšela, jak se všechny její korálky rozkutálely po zemi. Její řev trhal uši, ale nemohla jsem se přestat dívat na to, jak hoří a rozpadá se. Padla na kolena a rukama se na malou chvilku zapřela o zem, do té doby než pod ní její vlastní paže praskly a poslaly její obličej, ze kterého zbývala jen holá ohořelá lebka s kusy masa, k zemi. Na tvrdou silnici. Když padla, kusy jejího těla se doslova rozprskly po asfaltové cestě.

K mému zděšení mi to nebylo ani trochu líto.

Dokonce, i když už jsem si byla téměř jistá, že musí být mrtvá, pořád křičela bolestí. Němě jsem tomu přihlížela. Právě jsem zabila čarodějnici, upálila jsem jí zaživa. To vědomí mě zvláštním způsobem potěšilo.

Tohle kouzlo nás naučili v Bratrstvu. Tam jsme ho ale trénovali na figurínách. Ne na živých bytostech.

Christopher teď stál vedle mě. Díval se, stejně jako já, jak Melisa skomírá a postupně se mění jen na hromadu čehosi na silnici. Světlo postupně umíralo, protože už nezbylo nic, co by mohlo hořet, až uhaslo úplně. Bylo po všem.

„Asi bych měl něco říct, ale nic vhodného mě nenapadá." Řekl tiše Christopher a já se na něj podívala. Vypadal opravdu zaskočeně na upíra, který už zřejmě viděl všechno.

„Opravdu si ji miloval?" zeptala jsem se. Pohlédl na mě zvláštním prázdným pohledem.

„Myslel jsem si to, ano, byl jsem jí dost posedlý, ale když jsem jí teď viděl umírat ... nic jsem necítil." Řekl mi, ale já mu příliš nevěřila.

„Nikdo ji nikdy nedokázal zabít Cal, a pak si přijdeš ty, taková mrňavá skoro lidská bytost a prostě ..." nedokončil to a mávl rukou k tomu, co zbylo z nejobávanější čarodějnice. Luny, která dokázala zabít pouhou myšlenkou, ale na mě to její kouzlo nepůsobilo.

„Ještě jsem to nepoužila na živou bytost." Řekla jsem.

„Může tě uklidnit vědomí, že ona živá nebyla."

„Stejně jako ty?" zvedla jsem k němu oči. Poznala jsem, že jsem ho zarazila ze ztuhnutí jeho těla.

„Ano, stejně jako já." Přiznal, podíval se na mě, a já v jeho očích viděla záblesk smutku.