Yoongi
Začínal druhý týden a já se připravoval na svou každodenní cestu. Ztrácel jsem už naději, i když jsem nechtěl. Myslel jsem, že už Kookieho nikdy neuvidím. Byl jsem z toho zničený. Nevyspalý.
...
Sedl jsem si opět k fontáně a rozhlížel jsem se. Nikde jsem ho nezahlédl. Začínal jsem být opravdu zoufalý. Moje oči začaly slzet. Zabořil jsem obličej do svých dlaní a lokty si opřel o stehna. Chvíli jsem tam jen tak seděl. Naposledy jsem se rozhlédl. Nic. Uvědomil jsem si, že je to naprosto k ničemu. Že už ho neuvidím. Pomalu jsem se zvedl a bezeslov jsem se rozešel pryč.
„Yoongie!”
Um? Už mám asi halucinace. Jeho krásný hlas. Ohlédl jsem se a stále jsem nikoho neviděl. Šel jsem tedy dál domů.
„Yoongie prosím stůj!” teď už jsem opravdu měl pocit, že to není jen v mé hlavě. Otočil jsem se a rozhlížel. Stál tam. Kousek ode mě. Celý udýchaný a od běhu úplně rudý. Nevěřil jsem tomu, že ho znovu vidím. Neváhal jsem ani vteřinu. Oba jsme se k sobě rozeběhli. Skočil mi do náruče a já si ho pevně přivinul k sobě. V tu chvíli mě nezajímalo, co se stalo. Hlavní bylo, že byl znovu u mě. Kookie. Miláčku. Už tě nepustím.
Kookie
Konečně jsem znovu pocítil jeho krásnou vůni. Pevně mě k sobě tiskl, jako by jsme se neviděli roky. Vzal můj obličej do rukou a pohlédl mi do očí. Oba jsme je měli lesklé. Jenže já to nevydržel. Radostí mi slzy začaly téct po obličeji. Jeho jemný dotek rukou. Natiskl jsem se obličejem na jednu jeho dlaň a zavřel jsem očka. Užíval jsem si ten hřejivý pocit. Znovu u něj. Znovu v bezpečí. Znovu šťastný.
Yoongi
Znovu jsem mohl držet své štěstí pevně v rukou. Zahleděl jsem se do jeho tak nevinného obličeje. Znovu mi plakal. Teď jsem ale přesně věděl proč. Otřel jsem mu jemně obličej od slz a začal mu na něj pokládat letmé polibky. On se začal sladce usmívat. Když jsem měl jistotu, že jsem nevynechal ani kousek jeho obličeje, vyzvedl jsem ho do své náruče a šel s ním ke mně domů.
Kookie
Někam mě nesl. Trochu mi hlavou vrtalo kam, ale hlavní bylo, že jsem byl s ním. Po nějaké době jsme přišli k jednomu domu. Před dveřmi mě opatrně pustil na nohy. Nikde okolo nás nic nebylo. Jen les. Louka. Nic víc. Vypadalo to tam moc hezky. Yoongi otevřel dveře a chytil mou ruku. Vešli jsme dovnitř a Yoongi zavřel.
„Yoongie? Co tu děláme?” šeptl jsem nejistě.
„Jsme u mě doma, nevadí to nebo snad ano?” hleděl na mě a čekal mou odpověď. Jen jsem zavrtěl hlavou, že nevadí a ruce jsem si přivinul k hrudi. Rozhlížel jsem se po domě. Měl to tu moc krásné.
„Přespi u mě dnes, prosím..” šeptl. Pohlédl jsem na něj. Bál se mé odpovědi. Ovšem já se jí bál mnohem víc.
„Nemohu Yoongie. Musím brzy domů...” zašeptal jsem a sklonil jsem hlavu k zemi. Chtělo se mi opět plakat.
Yoongi
„Nemohu Yoongie. Musím brzy domů...” bál jsem se, že to řekne. I tak jsem neměl v plánu ho pouštět bez jakékoliv snahy. Přitiskl jsem ho na dveře. Spojil jsem naše rty v chtivé polibky.
„Prosím, zůstaň se mnou” pošeptal jsem do jeho rtů a neodtahoval jsem se. Znovu jsem cítil jeho sladké rty.
„Miluji tě” přesměřoval jsem své ruce pod jeho triko. Cítil jsem jak se lehce zachvěl. Neubránil jsem se úsměvu a pohladil jsem ho jemně po bříšku. Jeho sladké reakce mě polívaly horkem.
Kookie
Nedokázal jsem mu nijak odporovat. Chtěl jsem zůstat už jen s ním. Takže takovéhle to je? Milovat? Každý jeho dotek byl tak příjemný. Moje bříško bylo plné motýlků. Líbilo se mi to. V tu chvíli mě popadl chtíč. Rukama jsem sjel k lemu jeho trika. Začal jsem ho vyhrnovat nahoru. Pomohl mi s tím a nakonec jeho triko skončilo na zemi. Chytil si mě pod zadečkem a vyzvedl mě na sebe. Pevně jsem se ho chytil.
