Yoongi
Sledoval jsem ho. Procházeli jsme divnými uličkami. Nakonec Kookie vešel do nějakého dvou patrového domu. Před brankou stáli dva muži. Černý oblek a v uších sluchátka. Jako z nějakého filmu. Nechápal jsem. Kookie vešel dovnitř. Začal tam nějaký hluk. Řev. Moje srdce se rozbušilo. Měl jsem o něj strach. V druhém patře domu byl prosklený pokoj. Krásně jsem viděl dovnitř. Dveře se tam rozletěli a nějaký chlapec proletěl dveřmi až na postel. Po malé chvíli mi došlo o koho jde. Kookie. Za ním se vyřítil nějaký tlustý dobytek. Zatnul jsem pěsti. Bylo mi jasné co mu chce udělat. Bránil se. Slyšel jsem, jak na něj řve.
„Nikdy se s ním už nesetkáš, jasný?!”
Když jsem viděl co se dělo dál. Začal z Kookieho mé triko ztrhávat. Bránil se, ale marně. Neměl dost síly, aby se ubránil. Ten chlap, si ho chtěl vzít bez jeho svolení.
...
Tak proto to všechno. Proto ho to se mnou bolelo, i když jsem byl něžný jak jen jsem mohl. Zažíval to každý den? Díval jsem se dál. Svazoval mu ruce. Proto ty modřiny okolo zápěstí? Pak se chlápek napřáhl. Ne. Nesahej na něj! Ihned jsem se rozeběhl proti dvoum chlápkům u branky. Jednomu jsem vrazil pěstí. Ihned šel k zemi. Druhý chlápek se do mě hned pustil. Byl o něco vyšší než já. Schytal jsem pár ran, ale zároveň jsem jich taky pár zasadil já. Pral jsem se jak jen jsem mohl. Nemohl jsem ho nechat, aby mu ublížil. Věděl jsem, že mi jde o čas.
„Um..” strašná bolest na hlavě. Chytil jsem se za bolavé místo a ucítil vlhko. Podíval jsem se na svou ruku. Byla od krve. Pak už se jen má hlava zamotala a mně se zatmělo před očima.
...
Probudil jsem se až druhý den ráno. Viděl jsem matně.
„Kookie... Kookie?” začal jsem pomalu přicházet k sobě.
„Kookie!” prudce jsem se zvedl. Ani jsem nevěděl kde jsem to byl. Zvedl jsem se a rozeběhl k náměstí.
„KOOKIE!” běžel jsem jak nejrychleji to šlo. Bylo mi zle a hlava třeštila. Doběhl jsem na náměstí a hledal jsem ho. Měl by přijít ne? Slíbil to. Určitě přijde že? Prosím. Bože... Kookie...
„Do prdele!” zařval jsem. Lidi se ihned ohlídli. Bylo mi to fuk. Jak jsem to mohl dopustit?! On mu ublížil! Ničemu jsem nezabránil! Bože kde jsi Kookie?! Rozhlížel jsem se. Zahleděl jsem se do dálky.
„Kookie..” v dálce jsem viděl znovu usměvavého Kookieho, jak se pomalu blíží ke mně.
„Kookie!” křikl jsem. Zamrkal a sledoval mě. Jeho výraz se změnil ve vyděšený. Rychle ke mně doběhl.
„Co se ti stalo?! Jsi v pořádku?!” začal mě prohlížet. Dotkl se mé hlavy. Sykl jsem. Hned jsem ho popadl pevně za ruku.
„Nedopustím to znovu!” znovu jsem křikl. Nechápavě na mě hleděl. Začal jsem ho táhnou pryč.
„Yoongie co se děje? Kam to jdeme?” ptal se. Neodpovídal jsem mu. Věděl jsem jen to, že ho musim dostat co nejrychleji pryč. Rozhlížel jsem se. Měl jsem pocit jako by mě někdo sledoval.
„Yoongi, já tak daleko nesmím” šeptl a trhl rukou. Podíval jsem se na něj.
„Proč? Co ti ještě udělal?! Proč se tam vracíš?!” viděl jsem jeho překvapený obličej.
„C-co?” šeptl tiše.
„Všechno jsem to viděl, s chlápkama u branky jsem se popral a pak mě někdo ze zadu praštil do hlavy! A neříkej, že nevíš o co jde!”
