Yoongi
Když jsem se ráno vzbudil Kookie vedle mě nebyl. Dostal jsem znovu strach. Vstal jsem a hledal ho. Nikde v domě nebyl. Chtěl jsem s ním hlavně mluvit o té jeho ruce. Ode mě tu modřinu rozhodně neměl. Bylo to jak od provazu. Ne. Co blbnu. Tak to určitě není. Oblékl jsem se a zamířil od domu rovnou na naše místo. Čekal jsem tam dost dlouho, ale nakonec se objevil. Na jednu stranu jsem měl radost a na druhou jsem byl dost nejistý. Snažil jsem se s ním mluvit o té ruce. Stále odbíhal od tématu. Nechtěl jsem, ale nechal jsem to nakonec být. Věděl jsem, že nemá cenu se v tom rýpat. Stejne by mi pravdu neřekl. Celý den byl jak sluníčko. Usmíval se. Zářil jako hvězdy na nočním nebi. Pak ale přišla ta hodina. Musel domů.
„Mohu tě aspoň doprovodit domů?” chtěl jsem s ním ještě chvíli pobýt. Hlavně mě zajímalo, jak to u nich doma chodí. No co. Furt mi vrtala v hlavě ta jeho ruka. Co když má otce alkoholika nebo tak něco? Co když mu doma ubližují? Argh. Nechci na to ani pomyslet. Můj návrh začal okamžitě zamítat. Byl nervózní. Viděl jsem to. Nechtěl jsem ho ještě více trápit. Rozešel jsem se domů.
...
Druhý den to bylo znovu tak. Zkoušel jsem se ho zeptat, jestli mohu s ním. Nemohl jsem. Poslal mě domů.
...
Třetí den to už bylo divné. Při objetí tiše zaskučel. Moc moje doteky nesnesl. Stále se ale usmíval, jako by se nic nedělo. Bylo to divné. On byl divný. Už jsem věděl, že něco není v pořádku. Zítra to nenechám jen tak...
