Yoongi
„Sejdeme se tu zítra znovu?” prohodil jsem.
„Ano Yoongie” sladce se na mě usmál.
Chtěl jsem mu dát najevo své city k němu. Už jsme se znaly déle. Doufal jsem, že cítí to samé i on.
„A proč se mnou dnes nezůstaneš dýl?” skoro jsem až zakňoural.
„Už jsem ti to říkal Yoongie, nemůžu, musím domů...” zesmutněl a sklonil hlavu. Viděl jsem na něm něco, co ještě nikdy předtím. Byla to bolest? Nevím, toto jsem u něj ještě neznal.
„Musím už jít. Nebo budu mít doma zle..” prohodil a chtěl se rozejít pryč. Třeba je nešťastný, protože ode mě musí odejít. Nevím. Sledoval jsem jak se mi pomalu vzdaluje a pak jsem se odhodlal. Ušel pár kroků a já ho chytil za ruku, přitáhl jsem si ho k sobě a objal.
Kookie
Šel jsem už pomalu domů a lehce mi slzely oči. Chtěl jsem tak moc zůstat. Nešlo to. Na ruce jsem ucítil stisk a než jsem cokoliv stihl udělat, byl jsem v Yoongiho náruči. V tu chvíli jsem to nevydržel a rozplakal jsem se. Objal jsem ho kolem pasu a ruce směřoval na jeho záda. Silně jsem stiskl jeho bílou, teď už pomuchlanou košili.
„Pusť mě, prosím..” zašeptal jsem do jeho hrudě.
„Nemůžu.” z jeho hlasu šel slyšet smutek a nejistota.
Yoongi
„Nemůžu.” nechtěl jsem ho pustit. Nevěděl jsem proč se rozplakal. Mohu za to já? Jemně jsem chytil jeho bradu a zvedl jsem si jeho obličej k sobě. Utřel jsem mu z obličeje slzy a pomalu se k němu nahl. Přitiskl jsem se svými rty na ty jeho a jemně jsem ho políbil. Jeho rty chutnaly jako ty nejsladší maliny.
„U-um..” zamručel mi do rtů, ale po pár polibcích se mi podvolil. Přitiskl jsem si ho více k sobě a polibky jsem začal prohlubovat. Vymněňovaly jsme si láskyplné polibky, které se měnily v chtíč. Na jeho tvářích se začaly kutálet další slzy. Byly to slzy smutku nebo radosti? Začal jsem z jeho strany cítit pozvolnost a nákolnost. Jeho slzy jsem setřel a pomalu jsem se od něj odtáhl. Jen jsem se nadechl a hned jsem si ho přitáhl zpět do polibku. Znovu jsme se dlouze a chtivě líbali.
„H-Hyung” zašeptal do mých rtů a já ucítil tlak na své hrudi od jeho rukou. Začal se ode mě odtahovat.
„J-Já musím jít..” zašeptal znovu. Nedovoloval jsem mu se ode mě odtáhnout. Držel jsem ho pevně ve své náruči.
„Kookie..” zašeptal jsem teď pro změnu já. „M-Miluji tě Kookie...”
Ve chvíli kdy jsem mu řekl své tajemství se mi znovu podvolil. Polibkama jsem se přesunul na jeho krk.
„A-ah~” tiše mi zavzdychal do ouška. Jemně jsem ho kousl a odměnou mi bylo další jeho sladké zasténání. Po několika dalších polibcích, které jsem věnoval jeho krku, jsem nasál jeho kůži. Na to mě od sebe prudce odstrčil. Nechápavě jsem na něj hleděl. Rychle se nadechoval a měl krásně rudé tváře. Jeho nevinnost mě hřála po celém těle. Lehce pocuchané vlasy od kterých se odrážela světla lamp. Chtěl jsem si ho znovu přitáhnout k sobě, ale ustoupil.
„Copak? Provedl jsem něco?” stále jsem nechápavě hleděl do jeho tak krásných očí.
„N-neprovedl, a-ale...” na chvíli se odmlčel a jeho očka se znovu zaleskla „už musím..” hned jak dopověděl větu, utekl pryč. Chvíli jsem tam zmateně stál a nevěděl jsem, co se vlastně stalo. Projel jsem si prstama vlasy a přemýšlel nad tím celou cestu domů. Proč jsem ho vlastně nezastavil?
...
Druhý den jsme se znovu měli sejít. Přišel jsem na to malé náměstí. Čekal jsem. Marně. Rozhlížel jsem se a Kookie nikde. Čekal jsem až do samotného večera. Měl jsem strach. Cítil jsem tolik úzkosti jako ještě nikdy. Chtěl jsem ho znovu cítit ve svém objetí. Možná jen dostal kvůli mě zaracha a až se situace uklidní, tak přijde. Marně. Uplynul týden. Stále jsem tam chodil. Chybíš mi. Chybí mi tvé objetí. Chybí mi tvé rty, které jsem měl šanci pouze jednou ochutnat. Kdepak jsi? To jsem ti tak moc ublížil, že mě nechceš ani vidět? Nebo jen nemůžeš? Máš ze mě strach? Promiň mi...
