Yoongi
Dneska chci zjistit pravdu. Držíme se za ruce a jdeme ke mně domů. Byl jsem už nedočkavý. On ale nevěděl, co chci udělat. Přišli jsme ke mně. Nabídl jsem mu něco k jídlu a pití. Odmítl. Chtěl jsem ho celou dobu obejmout. Nemohl jsem. Vždycky sykl. Věděl jsem, že ho to z nějakého důvodu bolí. Nechtěl to ale dát najevo. Stále se usmíval. Poslední dobou jsem ale poznával, že je to falešný smích. Tohle nebyl on.
Kookie
Šli jsme do Yoongiho pokoje. Vešel jsem jako první. Usmál jsem se při našem rozhovoru a otočil jsem se na Yoongiho. Ten ale dveře zavřel a zamkl. Nechápavě jsem na něj hleděl.
„C-Co to děláš?” pípl jsem. Vůbec jsem nevěděl co chce dělat. Mlčky šel ke mně. Viděl jsem jeho pevný výraz. Trochu mě to děsilo. Ustoupil jsem od něj a nohy mi podrazila postel. Sedl jsem si. Díval jsem se mu do očí. On mě upřeně sledoval a došel až ke mně.
Yoongi
Nechtěl jsem ho děsit. Nechtěl jsem mu ani ublížit. Chtěl jsem znát pravdu. Co se s ním vlastně děje? Chytil jsem jeho ramena. Položil jsem ho na záda. Sykl.
„Proč tohle furt děláš? Co tě bolí?” zeptal jsem se a díval se mu do očí.
„N-Nic mě nebolí Hyung” lhal. Donutil mě k jedné věci, co jsem dělat nechtěl.
„Řekni mi pravdu, co se děje..” už jsem byl opravdu netrpělivý.
„Nic Yoongi. Říkal jsem ti to už tolikrát” usmál se. Zase falešně. Už jsem toho měl dost. Začal jsem trhat jeho košili. Ihned se začal bránit. Byl jsem ale mnohem silnější než on. Jeho košili jsem úplně roztrhal. Už jsem na jeho tváři neviděl úsměv, ale strach. Promiň mi. Musel jsem to udělat. Začal se mi rukama zakrývat.
„Dej je pryč” namítl jsem.
„N-Ne” rozbrečel se.
„Říkám to naposledy. Myslím to s tebou dobře.” chytil jsem mu ruce a čekal jsem, jestli je povolí. Nepovolil. Pral se se mnou jako by se pral o svůj samotný život.
„Chci ti pomoct.” ztrhl jsem jeho ruce na stranu. Prohlédl jsem si jeho hruď. Břicho. Oči mi začaly slzet. Jeho tělo bylo celé obsypané modřinami a ošklivými ránami.
„Kdo ti tohle dělá?” neodpověděl. Přitáhl jsem si ho k sobě a hrozně opatrně a jemně jsem ho přitiskl do své náruče. Zůstal nehybný, stále plakal.
„Prosím řekni mi to. Mohu ti pomoct.” už i mně začaly po tvářích stékat slzy. To co jsem viděl mě neskutečně bolelo.
„N-nemůžeš” zašeptal. Podíval jsem se do jeho teď už prázdných očí, které jen plakaly. Setřel jsem mu slzy. Políbil jsem ho něžně na rty.
„Prosím, řekni mi to...” zašeptal jsem zoufale.
„Pusť..” mou otázku ignoroval.
„Ne! Už tě tam nepustím!” zoufale jsem zvýšil hlas, i když jsem na něj nechtěl křičet. Začal se ode mě odtahovat. Co se to s ním děje? Pevně jsem ho držel. Znovu se se mnou pral. Bolelo mě všechno co se tu teď děje. Že mi nechce říct pravdu. Že pláče. Že mu někdo ubližuje. Že se ode mě odtahuje. Nepouštěl jsem ho ani za nic. Z ničeho nic na mé tváři začala tančit štiplavá bolest.
„A-au..” zaklel jsem a podíval jsem se na Kookieho.
„Z-za co?” oba jsme na sebe překvapeně hleděli. Jeho ruka se třásla.
Kookie
C-Co jsem to provedl? Já ho uhodil?
„A-Au..” p-promiň mi.
„Z-za co?” zrazeně se na mě podíval. Začal jsem se třást. Nechtěl jsem ho uhodit. Zvedl jsem se a rozeběhl ke dveřím. Zatahal jsem za kliku, ale marně. Zamkl. Kolem mého pasu se obmotaly dvě ruce. Yoongie.. Vždyť já ti za to ani nestojím.. Pevně mě objal. Stekly mi slzy. Nemohl jsem mu říct pravdu.
„Už budu muset domů, Hyung..” šeptl jsem.
Yoongi
Byl vyděšený. Pevně jsem ho objal zezadu. Konečně se uklidnil.
„Už budu muset domů, Hyung..” šeptl.
„Shh... Klid” uklidňoval jsem ho. Pomalu se začal sesouvat k zemi. Nepouštěl jsem ho a pomalu jsem se s ním sesunul na zem. Otočil se čelem k mé náruči a začal klidně oddychovat. Poznal jsem, že usnul.
...
Položil jsem ho mezitím na postel. Spali jsme dost dlouho.
„Yoongie?” vyrušilo mě ze spánku oslovení.
„Yoongie, já budu muset. Přijdu pozdě..” šeptal. Pomalu jsem otevřel oči a promnul jsem si je. Pohlédl jsem na něj.
„Dobře” unaveně jsem zamručel.
„P-půjčíš mi nějaké triko?” hleděl na mě a pomalu se zvedl. Já se taky zvedl a přešel jsem ke skříni. Podal jsem mu své triko a on si ho oblékl. Rozešel se ke dveřím. Rychle jsem ho chytil za ruku a přitáhl jsem si ho k sobě.
„Zítra?” šeptl jsem a pohladil ho po tváři. Kývl. Pomalu odcházel.
...
Samozřejmě jsem to nehodlal nechat jen tak být. Vzal jsem si černou mikinu a vydal jsem se za ním.
