Special Gifted

Zdravotník, snídaně a malé tajemství

    Nesnesitelná bolest hlavy donutila Vendetu neslouhlasně zakňučet. Pomalu otevřela oči, jako kdyby i jen sebemenší pohyb mohl znovu přivolat stejnou bolest. Zamžourala a pokusila se zaostřit, a když se jí to podařilo, uviděla nad sebou zdravotníka a Jessicu. Zamračila se a chtěla vstát z postele, ale obě  postavy nad ní ji zase lehce přitlačili zpátky na lůžko.  Jessica se tvářila na její vkus až příliš ustaraně, zato zdravotník měl v obličeji studený výraz jako kámen, kterým vlastně byl. "Jak se ti to stalo?" Vpálil ta slova Vendetě do obličeje. "Zakopla jsem o koberec a bouchla se hlavou o zeď." Zdravotník trochu znejistěj, ale pak se mu po tváři rozlil vřelý úsměv, nebo alespoň pokus o něj. I takováhle prostá lež dokázala toho kamena uspokojit, pomyslela si Vendeta. "Kolik je hodin?" Jednoduchá otázka zaměstnala zdravotníka, vyhrnujícího si rukáv svého alá doktorského pláště natolik, aby mohla střelit po Jessice naštvaný pohled. Co se děje? Jessica se neodvážila zeptat se před zdravotníkem, tak poslala telepatický vzkaz. "Za deset osm." Zdravotník konečně našel hodinky, a po chvilce dodal: "To ti ale může být jedno, protože ty dneska zůstaneš v posteli a tvoje spolubydlící ti jídlo donese. Kdyby se cokoliv dělo, ať za mnou přijde a já přiletím hned jak to půjde." S těmi slovy se odporoučel a za dveřmi byl už slyšet jen nepříjemný zvuk kamenných ložisek křídel v oblasti lopatek, když je roztáhl a odletěl. 

    Pohled Jessicy

    "Pako." Prohlásila Vendeta, jakmile ten chrlič doslova vyletěl ze dveří. Pokusila se zvednout na své levé ruce, ale vzápětí se strašným řevem rozpadla zpátky na postel. Lekla jsem se, až jsem uskočila, protože to znělo, jako když na posteli leží tygr a ne ona. "Počkej, pomůžu ti." Doběhla jsem k ní a dala svou ruku pod její záda, ani nezaprotestovala, ale dlouho jsem ji tam nenechala, protože jsem ucítila něco teplého, vlhkého a lepkavého. Zvedla jsem ruku k obličeji a uviděla, že je celá od krve. Vendeta to uviděla taky, ale nevydala ani hlásku a znovu se pokusila zvednout, tentokrát na pravé ruce. Podařilo se jí zvednout do sedu a dát nohy z postele, potom se jí ale zatočila hlava a ze sedu spadla zase zpátky. Podívala se znovu na mojí ruku a znova, dnes už minimálně potřetí, se na mě zamračila. "Takže," začala vyrovnaným hlasem, "tys zavolala zdravotníka." Nechápala jsem její monolog, ale nic dobrého jsem z toho necítila a tak jsem se pokusila odvést její pozornost. "Ta vlna bolesti byla tvoje schopnost?" "Neodcházej od tématu." Zpražila mě dalším naštvaným pohledem. "Tady je takový pravidlo - určitě ho znáš i ty - a to nedonášíš." Vykulila jsem nevěřícně oči. "Vždyť tě ten pitomec mohl zabít!" Zvýšila jsem hlas. Nechápala jsem, proč Dracca hájí. "Protože nemůže." Zašeptala si pro sebe naštvaně, ale asi to nebylo nic pro moje uši, tak jsem dělala, jako že jsem to neslyšela. "Hlavně proto, že on nedonáší na mě, když mu rozbiju držku, takže to pokládej jako takovou soukromou válku v Dračí věži. Wow, pomyslela jsem si, zatím ten nejdelší souvislý proslov. Nevěděla jsem, že se tahle věž jmenuje Dračí. A určitě toho nevím ještě mnohem víc, a možná to ani vědět nechci. "Tak promiň, nevěděla jsem to."  Pokusila jsem se o uzavření rozhovoru. Vlastně jsem se neměla za co omlouvat, ale pokud to ukončí tuhle nepříjemnou debatu, budiž. "Jdu na snídani." Oddychla jsemsi, když se nakonec slitovala a ukončila rozhovor sama. Zkusila se odpíchnout od postele a postavit se a díkybohu se jí to podařilo, protožesahat znovu na tu její ránu se mi fakt nechtělo. 

    Já jako blbec stála uprostřed pokoje a pozorovala, jak otevírá skříňku, vytahuje černé slimky, kotníkové ponožky a  spodní prádlo, až mi nakonec zrak zabloudil k jejímu levému rameni, kde byla do trička vypálená díra o velikost ruky, ale krev už z rány netekla. Nebyla nějak obzvlášť hluboká, ale její velikost byla skoro nepředstavitlená pro někoho, kdo se s něčím takovým ještě nesetkal. Tohle všechno mi nepřišlo nijak zvláštní, ale něco mi prostě nesedělo. Po chvíli pečlivého zkoumání okolí rány, zatímco už byla Vendeta skoro převlečená, jsem konečně zjistila, co mi nesedí - křivost Vendetina ramenea vlastně i trochu celého jejího postoje. Klíční kost byla uprostřed prohnutá a lopatka byla nepřirozeně spadala dovnitř.