Special Gifted

Odhalení

    Pohled Jessicy

    Jak může být někdo tak neuvěřitelně odtažitý! S Vendetou nebydlím ani čtyři dny a už jí nemůžu ani vystát, ani se nedivím, že se s ní nikdo nebaví. Abych nezapomněla, za tři dny už tu mám dvě kamarádky - Annabelle a Danicu. Nechci se vytahovat, ale ona tu je už druhým rokem a nikoho nemá, ani kamarády, ani kluka, nic. Nehledala jsem v tom nějaký hlubší význam. Už ani nemělo cenu se s ní snažit skamarádit, ale ještě jednu poslední možnost jí dám. Možná se změní, její charakter je nevypočitatelný. Zrovna jsem odcházela z poslední hodiny a na chodbě už čekala Annabelle a Danica. "Ahoj," usmála jsem se plaše, protože jsem se s nimi přece znala jen chvíli, "co máme v plánu?" Annabelle se zasmála, až se její hnědé kučery rozletěli všude okolo jejího obličeje. Danica byla o něco klidnější, ale když Annabelle včera pořádala party u nich v pokoji, a Dan to tam pěkně rozjela - taková skrýtá dračice. "Nic jsme neplánovaly, ale další party by nebyla úplně k zahození." Zachichotala se Annabelle a drkla loktem do Danici. "Není mi moc dobře, tak bych byla ráda, kdyby se dneska nic podobnýho nekonalo." Pousmála se. Obě jsme přikývly a já se rozhodla to naposledy zkusit. "Vlastně se mi to dneska docela hodí, že se nic nepořádá," zakryla jsem moje lehké zklamání, "chci naposledy zkusit socializovat Vendetu." Annabelle pokroutila hlavu. "Pochybuju, že se ti to podaří, ale hodně štěstí." Obě mě objaly a já odešla na jinou stranu než ony.

    Vystoupala jsem to nespočetné množství schodů a vešla do pokoje. Vendeta ležela na posteli a měla na uších černé Sony sluchátka, očividně se mě snažila ignorovat. Rozhodla jsem se jí 'probudit' z jejího asociálního tranzu trochu hrubším způsobem, než jsem předtím zamýšlela. "Vendeto, chci s tebou mluvit." Oznámila jsem jí dost hlasitě na to, aby mě slyšela. Sundala si sluchátka a znuděně a naštvaně zároveň. Tak a začínáme. 'Zlá' Jessica nastupuje na scénu. "Nechápu proč se chováš tak odtažitě nejen ke mně, ale úplně ke všem." Razance mého hlasu způsobila, že povýtahla obočí. "Držíš si všechny od těla, protože pro tebe není nikdo dost dobrý? Nikdo není na stejné úrovni?" Lehce otevřela pusu a vykulila oči. Rozhodně nebyla na takovéhle chování ostatních zvyklá. "Podle mě nemáš žádné závažnější důvody, proč se s nikým nebavíš. Chceš být zajímavá? Nebo chceš aby všichni litovali tvé samoty?" Byla jsem na ní trochu hrubá, ale doufala jsem že to pomůže. Na hrubý pytel - hrubá záplata, ne? Dosud jsem jí nevěnovala jediný pohled, a ani jsem nehodlala. Byl to pro mě jistý projev slabosti, jako když se staráte o city toho, kdo vás šikanuje. "Jen mi Vendeto vysvětli, co tě k tomu vede? To jsi opravdu tak ubohá?!" Dobře, ani já nejsem tyran, tak jsem se na ní rychle otočila, přejela jí pohledem a zase se odvrátila. Pak ve mně hrklo, když jsem si vzpomněla na to, co jsem přes malou chvílí viděla. 

    Vykřikla jsem. Její tváře smáčely proudy slz, valily se jí dolů a skapávaly na černé tričko. Ale nebyly to jen tak nějaké slzy - byly černé. Jako tekutá temnota se po jejích líčkách valily dva proudy zvláštně zabarvených projevů smutku, nebo to bylo něco jiného? Její tělo se otřásalo pod náporem vzlyků a nevypadalo to, že by za chvíli přestaly. "Nic o mě nevíš." Zašeptala skoro neslyšitelným hlasem. "Jsi dokonale prokouknutelná, Vendeto!" Křikla jsem po ní nazpátek, snažíc se zakrýt šok z jejího vzezření, konkrétně ze slz.

    "Ne!" Vykřikla zase nazpátek na mě a vstala z postele. Přešla těsně ke mně a z očí jí čišela bolest a vztek dohromady. Chvíli mi vzdorně hleděla do očí, ale po chvíli se v ní něco zlomilo a ona se zkroutila do bolestné polohy, jako kdyby bolest doopravdy cítila, a klesla na kolena. "Přestaň." Zašeptala spíše pro sebe, než pro mé uši. "Ne, nedělej to." Mluvila zretejněji, ale pořád pod zónou normálního hlasu. Přišlo mi to podivné, tak jsem se sehla na její úroveň. "Vendeto, co se dějě?" "Odstup." Zavrčela. Tohle už bylo určené mně. "Proč?" Zaptala jsem se vzdorovitě. "Co nejdál. Nechci ti ublížit. Odstup." Téměř zakřičela poslední slovo skrz zaťaté zuby. Skoro mi připadla, že s něčím v sobě bojuje. Zatnula pěsti, kterými silně udeřila do země. To už jsem opravdu ustoupila. 

    "Prosím, to kouzlo musí vydržet." Zaječela z plných plic. Stála jsem jako opařená. Nevěděla jsem co proti Vendetinu vnitřnímu boji dělat, ale to nejspíš ani ona. "Uteč." Dostala ztěžka přes rty, jako kdyby jí v tom něco bránilo. Chňapla jsem po klice, ale o nanosekundu přede mnou Vendeta poslala výboj bolesti a ochromila moje tělo. "Promiň." Ta slova jí šla ještě více ztěží vyslovit. 

    Pokojem se ozval srdcervoucí výkřik společně se zvukem trhajícího se oblečení. Pokoj zahalila tma a Vendeta se pomalu zvedla ze země. S pusou otevřenou dokořán jsem hleděla na předměty, které zakryly okno a zapříčinily v pokoji částečnou tmu - křídla. Okolo ní se vznášela něco jako temná mlha nebo aura - jednoduše něco zlověstného. Její normální hnědou barvu očí vyměnila pohlcující sytě modrá - indigo. Utápěla jsem se chvíli v jejím uhrančivém pohledu, dokud poněkud zvláštní ticho neprotl její hlas. "Nestalo se ti nic?" Zakroutila jsem hlavou. Zaprvé, opravdu mi nic nebylo a zadruhé, jsem se probrala z jakéhosi tranzu. "Nekoukej se mi moc dlouho do očí, je to riskantní." Její hrubou odtažitost vyměnila téměř nepostřehnutelná elegance a ještě něco, co mě lehce vyděsilo - temnota. Ale ne nej tak nějaká, byla odražená v jejím pohledu, odrážela v každém její pohybu, mimice, ve všem. "Děsím tě?" Zeptala se bez náznaku jakékoli emoce. Ano - chlad, to bylo to správné slovo na popis jejího vzezření - chladná. V hlavě jsem se snažila najít něco silnějšího, než jen lehký strach z její pravé podoby, ale nic jsem nenašla. "Ne." Pronesla jsem sebejistým hlasem. Její křídla se lehce vzedmula a kdyby neměla její zářící oceány, nemohla bych zpozorovala zúžení jejích zorniček. "Opravdu?" Zeptala se opatrně a přiblížila se ke mně, ale já ustoupila, nebyla jsem si jistá, jestli dokážu unést takové množství temnoty. "Tak vidíš." Pochopila špatně moje chování a schovala se do jakési kukly ze svých křídel. "Počkej," odvážila jsem se dotknout jejího ramena, "jen nevím jak na to budu reagovat, jsem přeci jen mystik." Otočila se zase zpět na mě a roztáhla křídla. "Mystik?" Příkyvla jsem. "Takže," udělala znovu krok ke mně a tím i další pokus o přiblížení, "tohle tě neděsí?" Okolo nás se začal zvedat vítr a celá atmosféra se ponořila do jakési roušky temna. Podívala jsem se do jejích očí, hledajíc vysvětlení, ale místo jejích indigových drahokamů jsem viděla jen temnotu. Odskočila jsem jako kdyby by mě na nože brali. Vendeta dala ruce do obraného gesta a lehce se přikrčila. "To znamená, že jdu v míru!" Uklidňovala mě. Trochu mě to doopravdy uklidnilo, ale v bezpečí jsem se necítila, ale to ani předtím. Přišlo mi to trochu zvláštní, ale s tím já nic neudělám. Vypadala teď mnohem starší, ne jako odtažitá sedmnáctiletá puberťačka. Vypadala děsivě, majestátně děsivě. 

    Složila svá mohutná křídla a posadila se na svojí postel, ale jen na kraj, protože jinak to nešlo. Posadila jsem se vedle ní a ona se za celou tu dobu, co jsem s ní ztrávila, poprvé upřímně usmála. Potěšilo mě to, až jsem jí objala. Její svaly se napjaly a ona ztuhla. Po chvíli jsem jí pustila, a popravdě, cítila jsem se trochu jako malá holka. "Nemusíš se stydět, spíš na sebe buď pyšná. Máš slušně nakročeno na post Unima." Poplácala mě po rameni, ale rychle svou ruku zase stáhla, jako by se bála, že mi něco udělá. "Unimus? Vždyť to je nevyšší postavení v celém nadpřirozeném světě!" Zaraženě jsem se na ní podívala. "Ano, ten se nesmí bát temnoty, nesmí dát najevo strach z ní, pokud tedy nějaký vůbec má." Usmála se znovu a upřímně, pod tímhle úsměvěm by musel slintat skoro každý kluk. "Ale neslintal." Zasmála se a její zvonivý smích se rozezněl pokojem. "Ty čteš myšlenky?" Překvapeně jsem se na ní podívala. Přikývla. Najednou jí z tváře zmizel ten okouzlující úsměv a rty se stáhly do úzké linky. "Vlastně ti musím něco říct o Liamovi. Celej prvák a půlku druháku to byl ten největší děvkař na škole-" "To nemůže být pravda!" Zděsila jsem se. Vendeta se na mě zamračila, abych jí přestala přerušovat. "Protože holku vždycky využil a pak odkopnul a vymazal jí paměť. Já se na to nehodlala dál koukat, protože ty holky za nic nemohly. Nejsem hrdina, jenom se choval dost podobně jako Dracco, a takovej asertivní a arogantní blbec," na chvíli se odmlčela jako kdyby přemýšlela nad pokračováním svého monologu, "prostě jeden debil stačí." Tomu se nešlo nezasmát. "A tak jsem mu sebrala schopnost mazat paměť a jako bonus jsem přijmula i schopnost číst myšlenky." Uznale jsem se na ní podívala.

    "Jessico, víš že si první, kdo se mě nebojí?" Zeptala se mě po chvíl. "A taky první, kdo viděl mé pravé já a pořád žije?" To mě zarazilo. "Jak si dokázala vyvolat tu nechtěnou přemněnu uvědomila jsem si, že ty jsi jediná, kdo se mnou dokáže unést tíhu mého tajemství." Nepadlo sice slovo kamarádka nebo kamarádství, ale jistý křehký a nestabilní vztah jsem mezi námi pocítila. "Taky to cítím." Usmálal se a objala mě, což mě trochu udivilo. Přemýšlela jsem jestli se jí zeptám na onu zásadní otázku, ale nakonec jsem myšlenku zavrhla. "Vendeto, sluší ti to."