Special Gifted

Nová škola, nová spolubydlící, nové problémy

 Ještě než začnete číst tuhle novou story, kterou mimochodem přidávám až v neděli místo v pátek, ráda bych vám chtěla říct, že celou tuhle story bych chtěla věnovat mojí BFF @kamimasitova jako dárek k jejím narozeninám, protože to ona mi ukázala Wattpad a bez ní bych se ani nedokopala napsat a přidat sem tenhle příběh.  Moc ti děkuju Kamí! Luv yea :D   

    Po schodech do nejodlehlejší části školy před dveřmi pokoje číslo 509 se Jessica zastavila a bezděčně si prodýchla. Zeklepala a čekala, až jí její nová spolubydlící přijde otevřít. Nikdo dlouho neotvíral, a tak vešla sama. 

    Rozhlédla se po pokoji a na posteli podél protější zdi hlavou k levé spala štíhlá hnědovláska, která skoro splývala s černým povlečením, protože sama byla oblečená v této barvě. U nohou postele bylo černé rozkládací křeslo. Jessica si na něj dala tašku s věcmi a chystala se probudit její spolubydlící. Jakmile se k ní ale přiblížila na dva kroky, dívka se probrala a skoro Jessice vrazila jednu pěstí. Ona jen tak tak uskočila. "Sakra! Mohla sem ti pěkně poničit fasádu. Dávej si pozor." Naštvaně se na Jessicu podívala. "Promiň, nevěděla jsem to," řekla plaše, "příště si už dám pozor." Dodala ještě a napřáhla k dívce ruku. "Já jsem Jessica Parker, a ty?" Dívka si dala nohy z postele a vyšvihla se před ní. "Jinny Reed, ale říkej mi Vendeto." Jessica se trochu podivila nad dívčinou přezdívkou, ale snažila se nedat nic najevo. "Takže Jin... Vendeto, kde budu vlastně spát?" Ona si jen povzdechla nad oslovením a podívala se na Jessicu jako seš-retard-nebo-co. "Rozlož si to křeslo." Asi nebude na dlouhé řeči, pomyslela si Jessica. "Dobře, a kdy mi donesou kufr?" Vendeta si odfrkla. "Za chvíli," uvědomila Jessicu otevíraje čtyři skříňky ve velké skříni naproti posteli, táhnoucí se téměř přes celou zeď, "bude ti to stačit?" Otočila se na ní se lhostejným pohledem. Jessica váhala. "Hm," zakroutila Vendeta otráveně hlavou, "já ti ještě dvě vyklidím." K Jessicinu údivu si ze skříňky vytáhla jen černé oblečení. Ani nerozpoznala, jestli to byly trička, kalhoty nebo něco jiného. Otevřela jinou, kam věci dala a to ještě jednou zopakovala.

    Dokončila vyklízení a otočila se na Jessicu s otázkou. "Temnota nebo světlo?" Ta se podivila, a po dlouhém rozmýšlení nakonec odpověděla: "Nevím, nikdy jsem o tom neuvažovala, ale automaticky jsem si  myslela, že jsem světlo, protože..." Vendeta ji mávnutím ruky umlčela. "Jasně, super, prostě nevíš. Tak pak to napiš na svůj ID papír." "Na co?" Jessica nevěděla, o čem je řeč. Vendeta zakoulela očima a z fochu na stole vytáhla papír, který vypadal jako přihláška. "Aha, díky, a když nebudu něčemu rozumět, můžu...?" Tentokrát Jessicu nepřerušila Vendeta, ale zaklepání na dveře. Beze slova se k nim Vendeta vydala a otevřela. Když se do pokoje nahrnula parta kluků, Vendeta se zamračila a skrz zaťaté zuby zasyčela: "Vypadněte, Dracco. Hned." Na poslední slovo dala větší důraz, aby dala výhružce na váze. "Ale Vendetko, jsme jenom na návštěvě." Vysoký namakaný blonďák se ušklíbl a vystoupil z party před Vendetu. Jessicu hned napadlo, že to je 'vůdce' party. "Neříkej mi Vendetko. nebo snad chceš jednu do držky?" Dracco se zamračil a rozhlédl se po pokoji. když mu pohled padl na Jessicu, slizácky se ušklíbl a pronesl: "Jsme tu jen pozdravit tvojí novou spolubydlící."

     Vendetě praskly nervy a vrazila mu jednu přímo do nosu. Dracco zaúpěl a zanadával. "Tak takhle teda ne, milá Vendetko, tohle by nešlo." Do rukávu bílého tričko si utřel krev u nosu a upřeně se zadíval na Vendetu. Ona se na něj svůj pohled upřela taky. Takhle tam stáli naproti sobě už asi minutu, než Dracco sjel pohledem na Jessicu. Vendeta se výtězně ušklíbla a otočila se k němu zády. "Tak tentokrát si to moc dlouho nevydržel, ledaže by to byla zase nějaká lest." Když si Vendeta uvědomila, že se opravdu otáčet neměla a že to opravdu byla lest, bylo už pozdě.89

    Síla energetické koule odhodila Vendetu na zeď a úder do hlavy ji složil k zemi. Jessica se na ni vyděšeně podívala, ale když se otočila na Dracca, v očích jí zuřil hněv. "Co si to za debila?" zakřičela na něj, ale hned si uvědomila, že to dělat neměla. V Draccových rukou se začala formovat další energetická koule, i když o hodně menší, než ta předchozí. 

    Jessica těkala z Dracca na Vendetu, z jeho energetické koule na její zavřené oči. Vendeto, pomoc! Poslala telepatický vzkaz - jedna z jejích schopností - a doufala, že se její spolubydlící probere a něco udělá, protože přiznejme si - měla větší sílu, když dokázala tahle 'krásně' zřídit Draccův nos. "Tohle jsi dělat neměla, aspoň tě to naučí respektovat." Ušklíbl se Dracco a Jessicu začala přepadat panika. Oči jí zůstaly upřeně zírat na formující se plazmovou hmotu v jeho rukách a nohy jí vypověděly službu. 

    "To tebe tohle naučí respektovat." zachraptěla Vendeta, opřená o pravý loket na černém koberci na zemi. Jessica na ni zalétla pohledem, ale jestli je v pořádku nezjistila, protože jako když přímo vedle vás vybouchne bomba jí projela silná a ostrá vlna bolesti.

    Klesla na kolena a snažila se vstřebat přebytečné emoce z nečekaného šoku. Zavřela oči a zatnula zuby, dokud bolest úplně neodezněla. Když ji opustil ten strašný pocit, pokusila se pohnout prsty na rukou a jemně si s nimi přejela po břiše, kde čekala obrovskou díru a spoustu krve. Nic takového ale nepocítila. Pomalu rozlepila oči a zjistila, že Dracco a jeho parta jsou pryč. Přesunula svůj pohled na černý koberec, kde ležela Vendeta. Nehýbala se, ale dýchala. Jessica se rozhodla vydat pro pomoc.

    Otevřela dveře a rozeběhla se dlouhou chodbou, která spojovala část kde bydlela se zbytkem školy. Kdyby byla podlaha neviditelná, viděla by pod sebou padesátimetrovou propast. Věž, kde byl její a Vendetin pokoj a kterou mimojiné obývali ještě další studenti, nešla spojit o padesát mentrů níž se zbytkem školy proto, že dole byl moc hustý a nebezpečný les. Ano, nebezpečný. Ne že by se okolo potuloval nadbytek kriminálníků, ale pár démonů bohatě stačilo k tomu, aby byl zákaz vycházení půl hodiny před západem slunce. K tomu přidejte pár paranoidních učitelů a učitelek, strašidla, skřítky, rarášky a další neškodná stvoření a máte základní obraz této školy. 

    Pokoj zdravotníka byl jako naschvál na úplně druhém konci školy, zaprvé proto, že tu část obývalo největší množství studentů a zadruhé proto, že zdravotník byl někdy námesíčný a školská rada složená ze zmiňovaných paraoidních učitelkek a učitelů zkonstatovala, že tato část školy je 'nejbezpečnější' pro náměsíčného chrliče. Ano, zdravotník je chrlič. Trochu paradox, protože je z kamene, necítí skoro nic a léčí studenty. Jessica zaklepala a v předklonu s chytnutým břichem popadala dech. Dveře se otevřely a ona se rychle napřímila. Když před ní předstoupil zdravotník s mramorovou hlavou s černými žilkami, Jessica se trochu zarazila. "Co potřebujete?" Zeptal se zdravotník až moc mechanicky s pohledem upřeným na ni. "Moje spolubydlící omdlela! Musíte jí  pomoct!" Zdravotník zalezla zpátky do pokoje a vykoukl opět s ékařskou taškou v ruce. Když si Jessica myslela, že už jí na téhle škole nic nepřekvapí, šeredně se mýlila. Zdravotník rozpřáhl svoje mramorová křídla a s nacvičeným úsměvem se podíval na Jessicu. "Jaký je to pokoj?" "Pokoj 509." Špitla tiše, ani vlastně nevěděla proč. Možná ji naháněl strach ten fakt, že kamenný zdravotník s kamennými křídly jde ošetřit její spolubydlící, která, jak upřímně doufala, je stále ještě naživu.