Special Gifted

Party, vzpomínky a blackout

    Pohled Vendety

    Řídíte se někdy příslovím, že mírumilovná lež je lepší než bolestivá pravda? Někdy se to hodí, ale co pak uděláte, když na to dotyčný příjde? Samozřejmě že se snažíte omluvit a tak dále, ale v tomhle případě to nešlo. A zkoušet to zamluvit Jessicu jenom víc naštvalo.

    Nemohla sem za to. Být démonem nemá jenom výhody, jak si mnoho bytostí myslí. Když někdo (tedy Jessica) vyvolá nedobrovolnou proměnu, no, spíš proměnu zpátky, protože moje pravá podoba je ta kterou skrývám, aktivuje se takzvaná protikatastrofální pojistka. Démoni tomu říkají zkráceně blackout, protože všechny, kteří proměnu viděli tahle pojistka uvede do takzvaného černého bezvědomí, proto blackout. No, a tahle pojistka v hlavě 'zúčastněných nedémonů' vyvolá halucinaci. Vím že je to trochu hnusný, ale rozhodně lepší než vidět neovaldatelného a rozzuřeného démona, který sebou hází v poutech, které pojistka vytvoří. Jsou z takzvaného pevného světla, které ukovají skřítci kdesi kde to neznám. Prostě taková stará legenda, která ale popisuje pravdu, i když nikdo neví, samozřejmě kromě Unima a arcidémona, kde to ti skřítci, nebo co to je za havěť, vytváří. Ale zase utíkám od tématu. 

    Takže to co Jessica viděla po mé proměně byla jenom hlaucinace. Ale víte co je ještě horší? Když se  v poutech nehýbete, automaticky se utáhnou, protože čekají další vlnu zlosti. A víte co je ještě horší než tohle? To že když sebou házíte, škubáte a hýbete se, tak se utahují taky, rychleji a bolestivěji. Nikdy předtím jsem sebou neházela, ale tentokrát mi to všechno bylo jedno. Nechtěla jsem teď sedět několik dlouhých hodin v bolestivých poutech. Samozřejmě že to nešlo, ale zlost se mnou cloumala tak moc, že jsem musela vypadat jako rozzuřený tygr. Nic o mě nevěděla, ani jednu malou pravdu. Všechno byly jen drby a bláboly. Už sice znala moje tajemství a opravdu se mě nebála, ale takhle mě vidět prostě nemohla. Stejně ani nemohla - teda to jsem si aspoň myslela. 

    Probrala se zrovna ve chvíli, kdy se mě zmocňovala deprese, chtěla jsem znovu vyndat tamtu fotku, ale okovy byly příliš krátké. Po chvíli neúspěšného a bezvýznamného snažení jsem po svých tvářích ucítila slzy. Křídla se mi otřásaly pod vzlyky. Věděla jsem, že se tím hodně oslabuju, protože jsem nebrečela vlastně ani tak slzy, jako něco jako mojí životní mízu. Samozřejmě že jsem neměla krev, ale onu tekutou temnotu. Temnota se pořád doplňovala a její přebytek se uvolňoval vždy, když jsem vstoupila do Sídla démonů.

    Zavyla jsem bolestí, když se okovy okolo mých zápěstí znovu utáhly. Byla jsem neskutečně ráda, že jsem pokoj opatřila neprůslyšným kouzlem. Ano, to byla ta vlna bolesti, která zasáhla Jessicu, aby neutekla, protože zlost se mnou dělá příšerné věci, ale jsem to pořád já. Takže s tou vlnou bolesti jsem poslala i pojistku. Cítila jsem, jak se mmi okovy znovu zaryly hlouběji do masa a já znovu vydala opravdu děsivý skřek - a v tu chvíli se Jessica probudila.

    "Vendeto?" Byla trochu překvapená a vyděšená. "Ahoj." Pokusila jsem se úsměv. Marně. "Proč si v poutech? Sakra, neříkej mi, že to byla jenom nějaká blbá halucinace!?" Zvýšila hlas. "Nevím, o čem to mluvíš." Naoko uraženě jsem se na ní podívala. "Nezkoušej to zamluvit." Vztekala se. Mlčela jsem. "Jak myslíš. Nemáš důvod k tomu být takhle odtažitá." Založila si ruce na prsou. Zařvala jsem jako tygr a pokusila se vstát, zlost ve mně znovu našla jiskru. "Jak můžeš tohle říct?" Ani jsem si neuvědomila, že pořád brečím. Okovy o sobě znovu daly bolestivou cestou znát a já se zhroutila do lehu. "Zavři na chvíli oči." Zašeptala jsem. "Ne. Nejdřív mi řekni, proč tu seš v poutech." Byla tvrdohlavá, ale to já taky a ještě víc. Ale ona měla výhodu, protože nebyla v poutech. "Nedobrovolná přeměna vyvolá halucinaci protože démonem většinou otřásá neovladatelný vztek tak aby se dotyčný moc nelekl a už prosím zavři ty oči." Vzlykla jsem. U satana, cítila jsem se tak slabá a zranitelná, byla to pro mě strašná potupa. Najednou jsem ucítila pocit volnosti. Okovy byly pryč a s nimi i moje utrpení. Hned jsem su začala bolestně ohmatávat postižené zápěstí. Jessica otevřela oči a zmateně koukala na moje pohmožděné ruce. Chtěla jít ke mně, ale já zvedla křídly poryv větrum který Jessicu udržel na místě. Nebylo to tak hrozné, protože jsem na sobě měla okovy asi jen patnáct minut, normálně jsem měla šrámy až do masa. Zase ale neříkám, že se to děje často. Místností se ozvalo zapípání a já hodila na Jessicu naštvaný pohled. "Annabelle píše, ať nezapomeneme na tu pololetní party." Zakroutila jsem hlavou. Nikdy jsem tam nechodila a ani dnešek nebude vyjímkou. "Promiň za ty pouta ze zlata nebo co-" "Pevné světlo." Přerušila jsem ji. "-taky Annaelle vzkazuje po učitelce Owenové, že pokud se nezúčastníš, tak budeš měsíc po škole." Dořekla a mnou zacloumal další vztek, tentokrát už mi nic nebránilo. Vzlétla jsem ke stropu a znovu máchla křídly k zemi a s hlasitou ránou jsem roztříštila parkety. Několik se rozletělo na kusy, několik prasklo a ta chudinka pode mnou - z té zbyly jen třísky. Podívala jsem se vztekem žhnoucýma očima po Jessice, která se ani nehla. "Aspoň že se mě nebojíš." Prohodila sem a rozhodla se, že se začnu připravovat na tu blbou party. "V té halucinaci si říkala, že mám slušně nakročeno na post Unima." Jen jsem kývla, byla to pravda. Otevřela jsem skříň a zarazila se. Nikdy jsem nepřemýšlela na módou a takhle, protože jsem měla svůj vlastní styl. "Tak jo," otočila jsem se na ní, "já to nikdy neoznačila přátelstvím, ale pomohla bys mi s výběrem oblečení?" Usmála jsem se. Teda aspoň jsem se o to pokusila, protože pořád jsem byla mým pravý já a to nebylo na usmívání zvyklé, vlastně na nic, co se za poslední hodinu stalo. Shrbila jsem záda a nechala jsem zmizet křídla. S nepříjemným pocitem, jako když potřebujete na záchod (XD), jsem rychle došla k nočnímu stolku, kde jsem vypila takovou kouzelnou blitku, která mě toho pocitu zbavila. Ano, schovávací kouzlo. Oči se zase staly hnědými a z mé duše se jako kouzlem vytratil kousek mé temnoty, ale odhaduji, že něco přes čtvrtinu tam zůstalo. Otočila jsem se zpátky na Jessicu, která mi na posteli už připravila oblečení. Usmála jsem se, měla dobrý vkus. Černé tílko, černé látkové skinny kalhoty s roztrhnutými koleny a boty všude se cvočky. "Dík." Zvedla jsem oblečenní a převlékla jsem se.