Special Gifted

Arcidémon, lentilky a další zranění

    Pohled vypravěče

    Ze školní budovy se jako stín vyplížila vysoká přikrčená postava. Nebála se chodit sama v noci v lese, protože to pro ní byla vlastně rutina. Proplétala se téměř neprostupným křovím jako nic a po nějaké době stanula před jeskyní. Její vstup byl tmavý a děsivý, na lidské poměry, samozřejmě. Osoba vykročila do té neprostupné tmy a po chvíli se v ní ztratila.

    Šustění křídel - první vjem, který zaregistrujete po vstupu do síně. Kolem vás lítají stejní jedinci jako vy - démoni. Zdi jsou pokryté leštěným černým mramorem, kruhový tvar a výška téměř třicet metrů, to je Praetorium fornicem dæmonium - hlavní sídlo arcidémona. Postava shodila z hlavy černou kápi a vydala se rovnou do středu síně, ke stolu, kde seděl sám arcidémon. Vcelku malého, blonďatého ale svalnatého Ira byste asi těžko tipovali na arci démona. "Cambrieli, jdu se hlásit." Ozvala se odhalená postava za jeho zády. "Ach, moje levá ruka se konečně ráčila přihlásit." Uchechtl se, otáčejíc se na židli směrem k nově příchozímu démonovi. "Nejsem tvoje levá ruka, jsem jen další Cuius umbra gladii (držitel stínového meče, pozn. autorky)." Arcidémon se znovu uchechtl. "Jediný držitel, to si pamatuj. Ještě nikdo tak blízko ke mně nedosáhl." V ruce démona se objevil onen zmiňovaný meč. Tekutá temnota oblizovala jeho čepel a kroutila se jako oheň. "Nejsem ani trochu jako ty, to si zase pamatuj ty." Arcidémonovi neunikl vražedný pohled. Meč, stejně rychle jak se objevil, zase zmizel. "Doufám, že stejný pohled vrháš i na svoje oběti." Další uchechtnutí a démonovi stojícímu před ním to začínalo připadat otravné. "Přestaň s tím svým pochechtáváním, je to příšerný zlozvyk." Zanadával démon. "Och, že to říká zrovna Cuius umbra gladii, který se vyžívá v pozorování svého podříznutého cíle." Arcidémon rád označoval bytosti na 'Seznamu úkolů' za cíle. Bylo to jako zaškrtávání políček v diáři - miloval pořádek. "Cambrieli Nialle Horane!" Osopil se démon na svého nadřízeného používajíc přitom jeho 'lidského' jména.

     Cambriel vyskočil ze židle a namířil na démona svůj prst, který, stejně jako před chvílí meč, omílala tekutá temnota. Přiložil ho těsně ke krku a zkrz zaťaté zuby zavrčel: "Jsi sice můj oblíbený démon, to ale neznamená, že si budeš takhle dovolovat." Zmiňovaný se ani nehnul a znuděně pozoroval svého šéfa soptícího jako býk. "Jdu se jen ohlásit, nějakou dobu totiž nebudu moct létat." Oznámil démon bez jediného pohledu na Cambrielův prst, který by mohl být už dávno v jeho hrdle. "Jakto?" Svěsil arcidémon ruku a přestal ohrožovat démona před sebou. "Mám problém s křídlem. Nic vážného." Síní se ozval šustivý zvuk rozevírajících se křídel, které byly až doteď zamaskované kouzlem. Nebyli podobné těm netopýřím, jako u všech řadových démonů - byly z černého peří. Jedno z nich bylo mírně zkřivené a pár pírek okolo bylo vypadaných. "Nikdy nepochopím, jak můžeš mít křídla stejně velká jako já." I arcidémon roztáhl svá oproti démonovi předtím nezamaskovaná křídla. Proti sobě stanuly dva páry dechberoucích křídel s rozpětím něco okolo čtyř metrů. "Budeme tu přemýšlet o blbostech? Vím, že teď už dlouho nemáš ode mě přísun duší, takže mě nemůžeš vyléčit. Stejně by to bylo podezřelé. Prostě se hlásím a nashle." Démon se otočil, stáhl křídla, vytáhl od pasu lektvar, kterým zamaskoval křídla a vydal se směřem k východu. "Počkej!" Arcidémon byl jedním dlouhým skokem s pomocí křídel před odcházejícím, který otráveně protočil oči. Z kapes u svých černých kalhot s nízkým sedem vytáhl balení lentilek. "Chováš se jako buznička, Horane." Démon do něj drkl ramenem a ztratil se ve tmě průchodu. "Vždyť jsou tvoje oblíbené!" Zakřičel arcidémon do tmy před sebou, ale odpovědí mu bylo jen ticho. "Came, nech to být." Položil mu ruku na rameno jeho starý přítel Azreal. "Vždycky mě znervózní a v hlavě mám úplně prázdno, mě to ale sakra štve," zanadával Cambriel, "komukli jinému, včetně tebe, bych už zarazil prsty do krku tak hluboko, že by roztrhli mýchu jako tenkou nitku!" Zasyčel. "Upřímnost nadevše." Zavtipkoval Azreal. 

    Pohled Liama
    S Jess jsme si užili naprosto báječný ráno. Povídali jsme si o všem možném a dozvěděli jsme se o sobě možná příliš, ale takhle hezky jsem si s nikým už dlouho nepopovídal. Nejsem uzavřenej, jenom se nerad bavím s hlučnými lidmi. Asi si říkáte, že bych se spíš měl bavit s Vendetou, ale to ani omylem. Je na temné straně a s lidmi jako ona se nehodlám bavit. Jessica odešla na snídani a já se rozhodl ještě chvíli zůstat na pokoji. Před odchodem jsem si přečetl její myšlenky a upřímně - takhle kladné mínění o mně neměla ani moje matka. Zdám se vám jako svatoušek? Teď ano, ale předtím rothodně ne. Holku jsem vždycky využil, odkopnul a potom jí vymazal paměť dokud mě Vendeta nepolila nějakou temnou míchaninou a nesebrala mi schopnost mazat paměť. Ještě pořád nechápu kde to sebrala a jak to vlastně udělala. Teď jsem jí za to byl vděčný, ale před tím půlrokem to ode mě pěkně schytala. Jenom doufám, že se o tom nedozví Jess, protože bych jí nechtěl ztratit. Ale jak tak znám Vendetu, bude to to první, co jí o mně řekne. Rozhodl jsem se to tak nenechat a vydal se na snídani.

    Pohled Vendety
    Po tom zdlouhavém rozhovoru s učitelem Quarterem o bezpečnosti při kouzlení jsem se rozhodla, že se uliju z výtvarky a tak jsem zaplula do pokoje. Dala jsem si do uší sluchátka a po dlouhé době jsem si konečně udělala čas na hudbu. Na náhodné přehrávání jsem neměla nervy, tak jsem si pustila Funhouse od P!nk a začala tancovat do rytmu hudby. Nikdo nevěděl že tancuju a tak jsem to i hodlala nechat.

I danced around this empty house
tear us down
throw you out
screaming down the halls
spinning all around and now we fall

Pictures framing up the past
your taunting smirk behind the glass
this museum full of ash
once a tickle
now a rash

This used to be a funhouse
but now it's full of evil clowns
it's time to start the countdown
I'm gonna burn it down down down
I'm gonna burn it down

Po chvíli písnička skončila a s ní i můj poslední pohyb do jejího rytmu. Sundala jsem si sluchátka, lehla si na postel a zavřela oči. Neodpočívala jsem ani pět minut a do pokoje vtrhla rozesmátá Jessica. "Nech mě hádat - Liam. Tak si to napiš třeba do deníčku ale já chci odpočívat." Sklopila pohled. "Tak nic. Jenom jsem ti tady přinesla lentilky." Podávala mi krabičku. "Nesnáším lentilky." Odbyla jsem ji. Ani jsem nechápala, proč tohle dělá. "Já je mám docela ráda. A dneska byly v automatu, o kterém mi řekl..." "Liam. Super. Ale jak už jsem řekla, mě to nezajímá." Znovu jsem zavřela oči. "Taky si mě včera při odchodu z večeře odchytl Dracco." U Satana! Proč zrovna já musím dostat spolubydlící? "A proč mi to říkáš až dneska? Stalo se ti něco?" "Dostala jsem do pravé lopatky. Bolí to. A přemýšlím, že budu temná abych mohla toho vola oddělat jako ty." Zachichotala se. Jak může být pořád tak veselá? "Teď už s tím nic neuděláme, ale příště mi řekni hned. Ale dělám to kvůli tomu abych tomu debilovi nakopala zadek, nejsem žádnej zachránce." Doufala jsem, že už mě konečně nechá, ale to jsem se mýlila. "Ale co když s tím nebude souhlasit..." "Liam?" Skočila jsem jí naštvaně do řeči. Ne, tohle bylo moc. Vzala jsem si sluchátka a do uší si pustila Castle Of Glass od Linkin Parku. To mě temnoto vyděď, jesti i teď bude žvanit. Díkybohu už ne a já konečně mohla zavřít oči.
Další díl je tady :D! Nevím jak je dlouhej, ale děje se v něm jedna důležitá věc. Kdo je asi démon? Koment potěší a dvacet vteřin života snad nikoho ještě nezabilo, ne? (i když :D) Taky vám moc děkuji za všechny reads u Vlaku i HMOOTD (zkratka :D), je to pro mě úspěch ^^!!! See ya later guys ;)!
    Syrah
P.S.: Už jsem konečně na konci kapitolky Vlaku (asi 6000 slov :O) takže by měla vyjít někdy o víkendu. Jinak mám rozvrh na psaní storek (to je blbý slovo XD) a ten je následující: Pondělí (Vlak) , středa (Special Gifted + HMOOTD), čtvrek (Vlak) a víkend (Special Gifted + HMOOTD)
Doufám, že vyhovuje a taky doufám, že budu stíhat, tak se těšte, rozvrh platí od pondělí :) (připadám si jak učitelka :D)...