Camp [Marcus&Martinus CZ]

☁3☁

„Pane bože, já hrozně moc se omlouvám,“ začala jsem mlít páté přes deváté a začala sbírat ty popadené papíry.

„To je dobrý. Vrážíš takto do lidí často?“ zasměje se.

„No jak kdy,“ řeknu se smíchem a podám mu ty papíry. Až teď jsem si všimla, že je to jeden z těch blonďáků.

„Casey, že?“ zeptá se.

„Jo. A ty jsi myslím Martinus, že?“ zeptám se nejistě.

„Ne, to je můj bratr,“ zasměje se. To je trapas. Nerozeznám od sebe vedoucí.

„Takže, ty jsi Marcus.“

„Bingo,“ usměje se.

„Promiň, to bylo hodně trapný. Já si na  vám musím zvyknout,“ omluvila jsem se.

„Vpoho. Já zase nejsem zvyklý, že tady jsou lidi, kteří nejsou fanoušci.“

„Tak jsem první,“ usměju se, „ukaž, pomůžu ti,“ řeknu a vezmu mu štos papírů z ruk, „odčiním tak alespoň tu srážku. Stejně by ti to určitě někde spadlo. Kam to vlastně neseš?“ zeptala jsem se.

„Díky za pomoc. Nesu to Danielovi do jídelny, ale co s tím má v plánu, tak to netuším,“ řekne, „tak teda pojď, ať si zase nemyslí kdo ví co,“ pobídne mě a společně se vydáme do jídelny.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptá se opatrně, když jsme vyšli z jídelny.

„Jasně.“

„Proč nás vlastně nemáš ráda?“ položil mi otázku.

„No víš, ono je to složitý,“ odpovím mu. Nechápavě se na mě podívá.
„Dlouhý příběh,“ vysvětlím.

„No, do večeře a Danielových keců časů dost. Pojď, znám jedno super místo,“ vezme mě za ruku a někam mě táhne.
„Tak a jsme tady,“ řekne, když asi po deseti minutách chůze dorazíme místo. Asi si myslíte, že jsme celých těch deset minut mlčeli, ale to se pletete. Celou dobu jsme si měli o čem povídat. Nikdy nedošlo na trapné ticho. Povídá se s ním, jako kdybych ho znala celé roky a ne pouze pár hodin. A to je nesnáším.

„Páni,“ vydechnu, když dojdeme k jednomu jezeru. Je docela velké, ale ne úplně, ale není zase úplně malé. Prostě něco mezi. Okolo jezera je menší 'pláž' a za ní je malý pás trávy a les, ze kterého jsme přišli. Nachází se tu i jedno molo, na které když si sednete, tak si můžete schladit nohy. Celé dohromady to tvořilo takovou magickou atmosféru, jako v nějakém fantasy filmu a ta průzračná voda, na které se odráží paprsky slunce tomu dodává ještě trochu romantiky.

„Krása, že,“ posadí se do trávy kousek od 'pláže'. Zmůžu se jen na přikývnutí, protože jsem stále fascinovaná tou krásou.
„No a teď mi můžeš říct, proč nás vlastně nemáš ráda,“ povzdechla jsem si.

„Dobře,“ zhluboka se nadechnu a začnu vyprávět. Je to dlouhý příběh, a tak tam sedíme docela dlouho, než ho dovyprávím.

„Páni, tak to jsem teda nečekal. Pokud jsem to pochopil dobře, tak jsi nás objevila před třema rokama, ale jako u každýho zpěváka ti bylo jedno, jak vypadáme. Hlavně, že se ti líbí písničky,“ přikývnu, „ale tvoje sestra nás začala poslouchat taky, ostatně jako všechny zpěváky, které jsi začala poslouchat,“ opět pouze přikývnu, „a ty jsi se na ni naštvala a řekla jsi, že už nikdy nebudeš ničí fanynka.“

„Přesně,“ řekla jsem, „ale v letadle jsem něco řekla.“

„Co jsi řekla?“

„Že se chováte jak namyšlený hvězdičky, a že to idvolám, až mě přesvědčíte o opaku.“

„Takže jsem tě přesvědčil?“

„No dalo by se říct, že za těch pár hodin, co se známe, jsem si s nikým za dobře nerozuměla. Přijde mi, že se známe celé roky,“ přiznám.

„Tak to máme stejně. Doufám, že budeme kamarádi,“ usměje se.

„Hele, nevím. Ale budu se snažit se k tobě chovat normálně,“ pak si, ale vzpomenu na večeři.
„Kolik je vlastně hodin?“ zeptám se.

„No za pět minut třičtvrtě na šest. Proč?“

„V kolik měla být ta večeře?“

„V 17:30,“ řekne nechápavě, ale pak mu to dojde.
„Ale ne,“ vykřikne, „musíme se rychle vrátit. Do jídelny je to asi deset minut cesty,“ zvedneme se a vydáme se zpátky, ale jak od rána slibovali, sluníčko se schovalo za mraky a začalo docela intenzivně pršet.

„To si ze mě děláte srandu. Nikdy jim ta předpověď nevyjde, tak proč teď ano?“

„Asi budeme muset běžet. Budeme tam rychleji,“ navrhne. Rozeběhneme se, ale je nám to k ničemu, protože jsme za chvíli stejně mokří až na kost.
Doběhneme do tábora, když je asi tři minuty po třičtvrtě. Rychle si skočíme do chatek pro suché oblečení.

„Počkej, ještě si vezmu mikinu,“ řeknu, když Marcus vejde ke mně do chatky. Sice už jsme převlečení, ale vlasy máme stále mokré. Popadnu první mikynu co v kufru najdu, hodím ji na sebe a rychle běžíme do jídelny.
Když otevřeme dveře se samozdřejmě všechny pohledy stočí na nás. Myslím, že na nás musel být fakt vtipný pohled. Jeden slavnej Gunnarsen. Ano ještě stále si je pletu. A holka, co minimálně před půlkou tábora přiznala, že není MMer s ním teď přišla do jídelny, a protože venku stále prší, tak jsme ještě znova docela zmokli. By mě zajímalo, co se jim teď honí hlavou.

Snad se líbí :)
Omlouvám se, že kapitola vyšla skoro po měsíci. Měla jsem ji předepsanou delší dobu, ale pořád jsem s ní nebyla spokojená a něco tomu chybělo.
Budu ráda ze jakoukoli zpětnou vazbu, hlas nebo koment :) <3