Živel ztracený v čase {Avengers, Nezkrotný živel 2}

7) Slabá stránka Juliett

Seděla jsem na parapetu okna, bokem o něj opřena a sledovala noční New York. Nemusela jsem být ani chytrá, abych přišla na to, že mě ubytovali na jednom z pokojů základny Shieldu.

Ten týden, co tu bydlím, jsem vypozorovala dost známek toho, že tam jsem. Například, nikdy tu není ticho a mrtvo. Věčně někdo prochází kolem mých dveří, ačkoliv se pokouší o tichou chůzi. I v třeba v noci jako teď. Ani mi neuniklo, že mi přede dveře dali hlídku.

Ale celkem jsem je chápala. Bezpečnost musí být na místě. Stejně jako tenkrát když mě chytili na nádraží a zavřeli do pokoje. Tušili, že mám schopnosti a proto nabyli ostražitosti.

Co mi však poslední dobou hodně často lezlo do hlavy, byl smutek a stesk. Sice jsem nevěděla, kam se poděly hodinky, ale tak nějak mi pomalu docházelo, že už se nikdy do své reality nevrátím. Byla jsem tu navždy uvězněná s nulovou šancí se vrátit domů.

Po tvářích se mi spustily proudy slz a tím zamezily pohled na osvícené mrakodrapy, paneláky, ulice a auta. Vždycky si potajmu v noci ulevím, jinak držím přede všemi optimistickou tvář plnou ironie, vtipů a sarkasmu. Jako Stark. Ale on se alespoň po nocích neutápí v depresích.

„Nebyl jsem si jist, jestli jsi vzhůru, ale vzhledem k tomu že mě Jarvis upozornil....“

V tom za svými zády zaslechnu jeho hlas. Narychlo setřu slzy, nasadím tu falešnou optimistickou tvář a otočím se na něj, mezitím co rozsvítí v pokoji světlo pouhým tlesknutím.

„Děje se něco? Obvykle se totiž v noci spí. Bohužel ale šluka nemám,“ jen tak ze srandy prohodím. Jo, herečka jsem někdy byla dost dobrá.

„Nemyslím si, že by ses držela toho pravidla spaní,“ podotkne s naprosto vážnou tváří bez náznaku úsměvu.

„To ty taky ne,“ vrátím mu to akorát s úšklebkem v obličeji.

„Hele nic mi do tvého soukromí není a nechci se v tom moc vrtat, ale tímhle tempem se akorát zhroutíš.“

Dostal mě. Ani to moc netrvalo. Jen na něj teď neschopna slova zírám. Asi se mi to herectví dneska nějak nevydařilo. No jo, přistihl mě přeci jenom v noci, kdy jsem na to nebyla připravena.

„Musím uznat, že na své poměry umíš sakra dobře skrývat své pravé emoce, ale už si toho všimli i ostatní a já tě pak nemíním sbírat ze země, když sebou sekneš,“ pokračoval ve své domněnce.

„Já musím uznat, že se sakra mýlíš. Génius a miliardář a poprvé je mimo. To se někde musí zapsat,“ povytáhnu koutky nahoru. Docela rychle jsem se vzpamatovala že šoku, který mi tu způsobil. Nechci, aby mě měli za trosku. Aby viděli mou největší slabinu a pak litovali. O lítost už vůbec nestojím.

„Nikdo tu není Juliett. Přestaň si to teď nalhávat. Je mi jedno, že lžeš mě, že lžeš ostatním, ale přestaň lhát sama sobě,“ zavrtěl divoce hlavou, až mu spadaly kaštanové krátké vlasy do očí. Asi si je zapomněl nagelovat.

Hned mi to připomnělo ty časy v mé realitě s mým Tonym. Hned jak jsme se vzbudili vedle sebe, koukali si do očí a on tak vždycky roztomile rozespale mžoural. Mírně rozcuchané vlasy mu padaly do očí a on si je vždycky snažil až moc hekticky urovnat, aby mu neubylo ega.

Bylo to tady. Zhroutila jsem se místnímu miliardáři přímo do náruče. Měla jsem toho po krk. Uvíznutá bez přítele, do kterého jsem byla zamilovaná, v jiné realitě s cizími a přitom známými lidmi, kteří mi moje přátele denně připomínali.

Tony byl nejdříve zaražený. Asi nevěděl, že to je až tak zlé. Ale pak mě co nejpevněji objemul a utěšoval. Říkal mi tichá utěšující slůvka, stejně jako by to dělal ten můj.