Živel ztracený v čase {Avengers, Nezkrotný živel 2}

17) Tony ochranář

„Počkej, počkej. Cože jsi udělala?“ Tony se na mě pobaveně díval a stále tomu nemohl uvěřit.

Bylo to už několik hodin, co se probral a já vtrhla do jeho nemocničního pokoje celá k smrti vyděšená a udýchaná od toho, jak jsem běžela přes celou část ošetřovny a s úlevou ho sledovala, že kromě středního otřesu mozku mu jinak nic vážnějšího není.

„Prostě jsem zpanikařila no,“ miknu rameny a spokojeně se k němu ještě víc přitulila na posteli, kde jsem ležela vedle něj.

„A proto jsi praštila doktora do nosu a když tomu chtěla zabránit ta vědkyně, poslala jsi na ni židli na kolečkách, která jí podrazila nohy a spadla na zem,“ se stále pobaveným výrazem na mě koukal a přitom mě objal a přitiskl si mou maličkost více k sobě.

„Mluvili něco o odběru kostní dřeně, co jsem měla dělat,“ bráním se.

„No, určitě k tomu měli dobrý důvod,“ s úšklebkem podotknul a vlepil mi pusu do vlasů. Byla jsem ráda, že se to nakonec mezi námi urovnalo a že pochopil tenkrát ten můj výstup na hřbitově. Konečně jsme byli spolu.

„Stačí, když mají mou krev, nebudu jim dávat něco dalšího,“ založím si ruce na prsou.

„Ty jsi případ,“ stále se náramně bavil a hladil mě po paži.

„Ještě řekni, že tobě by to nevadilo,“ rýpnu si.

„Možná....“ zaculil se nevinně.

„Tak moment, slyším dobře? Ty, miliardář, egoista, playboy a člověk, který má rád sám sebe, by odevzdal i svoji dřeň jo?“ popíchnu ho s naoko nevěřícným pohledem a ďoubnu ho do žeber.

Zasmál se a mírně prohl, jak ho to polechtalo a až teprve teď se na mě podíval.
„Vlastně tě chápu. Víceméně. Ale víš, že šéfka z toho nebude moc nadšená?“ povytáhl obočí.

„Je to má bývalá spolužačka, pokoj měla teoreticky naproti tomu mému na kolejích. Bude mít pochopení. Taky mám v plánu za ní zajít a trochu jí to vyčíst,“ vysvětlím mu a pousměji se.

„Dal bych si teda bacha, je ostrá jak břitva. Přinutila mě tady zůstat do té doby, než se všechny spory nevyřeší,“ utrousil.

Srdečně se rozesměji nad jeho výrokem a kroutím přitom hlavou. Moc mi nedávalo smysl, že by zrovna byla ostrá. Taková jemná a mírná duše. To mi k ní nesedělo. Možná i ke mně byla u vstupu do Shieldu mírně rázná, ale že by až ostrá?

„Čemu se směješ, já to myslím smrtelně vážně,“ ublíženě se ozval a založil si ruce na hrudi.

„Zrovna ji si nedovedu představit jako Furyho v ženské verzi,“ stále se směji.

„Tak to asi budu muset přitvrdit, slečno Masterová,“ v tom se ozve ode dveří pokoje a já rázem zmlknu.

Přesunu tam pohled a nevinně se uculím, jen co spatřím Jess s nečitelným výrazem ve tváři a založenýma rukama na prsou.

„Nemusíš Jess, protože tím mě nepřesvědčíš, znám tě řádku let,“ zazubím se a dostanu se z lehu do sedu, načež Tony hned protestoval.

Rezignovaně si povzdechla a povolila v postoji, když viděla, že to nemá žádný efekt.

„Něco se děje?“ poté zbystřím, jen co vidím na jejím obličeji starostlivou vrásku.

„Mimo to, že mi tu terorizuješ zaměstnance na ošetřovně?“ zase nasadí pevný postoj a povytáhne obočí.

„Přísahám, že to byla nehoda,“ vyhrknu.

„Ještě jsi ho měla nakopat do koulí, to by teprve byla nehoda,“ pobaveně za mými zády poznamenal Tony.

„Starku!“ zamračila se brunetka a stočila zrak zpět na mě. „Zatím to nechám být, ale pak tě tam osobně dovleču a budu hlídat dveře. Nicméně, chtěla jsem se zeptat, jestli se cítíš na misi.“

„Vlastně i jo. Přijdu na jiné myšlenky,“ pokývu hlavou a sepnu ruce.

„To jsem tě dostatečně nerozptýlil, jo?“ znovu se ozve ublíženě playboy.

„To jsem chtěla slyšet. Pošlu s tebou i Lincolna jednak kvůli schopnostem a jednak kdyby byl potřeba lékař a Daisy. S tou se jistě znáš už z dřívějška,“ významně na mě pohlédla.

„Lincoln, vážně?“ vstanu z postele a hodím po ní sarkastický pohled.

„Alespoň se usmíříte,“ jen pokrčila rameny.

„Hele a co když ji já nepustím. Sotva jste ji sem dostali,“ vloží se do toho protestavě miliardář.

„Nezapomeň Starku, že tvé slovo tady už nemá takovou váhu jako ve světě,“ probodla ho pohledem ředitelka Shieldu.

„To není možné, mé slovo má vždycky nejvyšší váhu,“ znovu zaprotestoval.

„Mám ti připomenout ten zruinovaný a zablokovaný účet, co ti udělal Fury?“

„Dobře. Ačkoliv nerad, mlčím.“

„Neboj, budu tu co by dup,“ usměji se na něj, líbnu ho na tvář a vydám se za Jess, co vyšla z pokoje.

„Asi tě má hodně rád, co?“ cestou najednou poznamenala Jess.

„Co? No... Jo,“ zaskočila mě, ale nakonec se přiznám s úsměvem na tváři.

„Mikovi to zlomí srdce,“ podotkne.

„Neměl si hrát na mrtvolu,“ povzdechnu si a prohrábnu vlasy.

„No dobrá,“ nakonec ukončí tohle téma, protože viděla, že se o tom nerada bavím. „Abychom si to vyjasnili, misi bude vést Daisy, takže budeš muset poslouchat na slovo. Cílem je dostat z jednoho dávno uzavřeného muzea jeden vzácný artefakt.“

Mezitím jsme došli na místo, kde už čekala zachmuřená Daisy a Lincoln s ublížením v obličeji. Když jsme vkráčeli do kanceláře Jess, ihned se k nám stočily jejich zraky a věnovali plnou pozornost.

„Vzácný artefakt? Nějak ses minula povoláním, ne?“ nezapomenu si rýpnout.

„Je v něm schovaný vzkaz od špeha. Ohledně zbrojení z Furyho strany,“ upřesnila to a raději moji poznámku nekomentovala.

„To zní jednoduše. Prostě tam nenápadně vtrhneme, vezmeme to a zase se ztratíme,“ usadím se pohodlně do židle, stejně jako ona do kancelářského křesla.

„Jednoduché to už moc nebude. Z druhé strany už dříve pojali podezření a hlídají teď kde koho, včetně našeho špeha. Takže každou chvíli musíme měnit místo předání vzkazu,“ vydechla, něco vyštrachala z šuplíku pod stolem a před každého z nás na stůl položila složku z misí.

„Takže to prostudujte, připravte a za hodinu vyrážíte.“

Moji milí čtenáři,💁‍♀️

Tak jsem konečně chytla tu správnou notu a sepsala skoro po měsíci novou kapitolu, ikdyž je taková dost na hubu, ale to posuďte sami. 👍

Je to stejně důležité, jako ty před tím, aby se to už rozjelo. Známe, proti komu stojíme, kdo je na naší straně a brzy uvidíme, co se chystá.🤷‍♀️

Tak snad se vám to alespoň trochu líbilo, částmi jsem vás snad pobavilo a zase příště.🙈

Vaše Rebecca💓💓💓

Slova: 1032