Čtyři stěny

Ryanová

  Neochotně se zvedám z postele a otevírám dveře od pokoje. V tu chvíli ucítím ten zápach. Zvratky, moč , chemie a kdo ví co ještě. Nejradši bych zalezla zpátky a už nevycházela ven. Kam mám jako jít? Na zdi před sebou vidím nápis společenská místnost, vydám se tedy tím směrem. Procházím dlouhou chodbou, která působí tak studeně a sešle. Po chvíli vycházím do větší místnosti, kde u malých stolků sedí ostatní pacienti. Většina je starší, mluví si sami pro sebe, češou panenky nebo jen tak čumí tupě do zdi. Kam sem se to proboha dostala. U dveří stojí muž ve středním věku, vypadá jak bachař. Trochu ostýchavě k němu přistoupím. Ježíš ten měří snad 3 metry. Podívá se na mě shora a já koktavě řeknu, že hledám kancelář doktorky.  Beze slova zvedne ruku a ukáže na tmavé dveře. Já jelikož nestojím o další konverzaci s tak ,,milým" bachařem pospíchám ke dveřím. Zaklepu a z kanceláře se nic neozývá. Pomalu otevřu dveře a vidím doktorku, která telefonuje a mává na mě. Vejdu do její kanceláře a sednu si na židli. Doktorka mluví o nějakých lécích a za chvíli pokládá telefon.  Ten její pohled je ale zvláštní,jako by si mě měřila a přemýšlela, co udělám. Netrvá dlouho a promluví. ,,Laro, jsem ráda, že už dneska vypadáš trochu líp, vím, že si asi ze všeho vystrašená, ale jak sem ti řekla, sem tu, abych ti pomohla. Budeme spolu mluvit o tom co se stalo, o tvé matce a budeme se snažit o to, aby si tu situaci, která se stala přijmula a pohnula se dál." Snažím se jí vnímat, ale ty prášky jakoby najednou začaly působit a já jí slyšela jak na mě mluví z velký dálky, nebo jako bych byla zavřená ve velký sklenici a ona ke mně mluvila z venku. ,,Laro, vnímáš mě?" Asi si všimla, že jsem trochu mimo. ,,Ty pilulky co jsi dostala, jsou na uklidnění, neměj strach za pár dní už ty účinky skoro nepoznáš. Zvykneš si." ,,Zvyknu si? To jako že je budu brát už pořád." Zavrtí hlavou a řekne, že to záleží jen na mě. No kdyby to záleželo jen na mě, tak tu nejsem zavřená milá paní.
  Doktorka si poposedne na židli a ptá se mě jaký vztah sem měla s mou matkou. ,,Byly sme si hodně blízké, měly jsme jen jedna druhou." Vzpomínka na ni mi vyvstane před očima. Cítím jak se mi po tváři kutálí slzy, rychle si je otírám, ale je to zbytečnélý. Začnu brečet, nemůžu to zastavit, pořád jí vidím ležet na zemi. Doktorka se zvedne a přistoupí a  položí mi ruku na rameno. Je ticho. Chci odejít, nechci žít, jsem sama, nikoho nemám. Chci svojí mámu. ,, Teď to bolí Laro, já vím, ale postupem času, to bude bolet míň a míň. Vzpomínej na to dobré." Musím se pousmát, když si vzpomenu, jak sme s mamkou každý večer spolu u filmu jedly zmrzlinu a povídaly si drby o lidech ze školy. Jak ráda bych jí teď objal. Doktorka se zase vrátí na své místo a povzbudivě řekne: ,,Pro dnešek to stačí, můžeš se vrátit do společenské místnosti.  Můžeš si tam číst, mluvit s ostatními nebo si pustit televizi. Uvidíme se zítra." Beze slova vstanu a odcházím zpět do tý místnosti, kde sme všichni pod dozorem. Ještě než otevřu dveře, tak si pořádně utřu obličej do rukávu.