On the road

1. Coffee

,,Neboj mami. Já to zvládnu." řeknu tuto větu už snad po čtvrté.
,,Dobře, ale nezapomeň mi zavolat jakmile dorazíš. Dobře?"
,,Dobře." odpovím jí. Z postele jsem si vzala svou kabelkua začala kontrolovat věci, které budu na letišti a v letadle potřebovat.
,,Máš všechno?" zeptá se mě máma.
,,Jo." odpovím a z nočního stolku si vezmu svoji malou baterku. Vždycky se cítím lépe, když ji mám někde poblíž a nejlépe u sebe. Dostala jsem ji totiž od své babičky, když jsem byla malá. Je na ni jednorožec.

Na letišti byla celkem zima na to, že byl konec  června. Proto jsem byla ráda, že jsem si dala do tašky svetr. Oblékla jsem si ho a vydala se směrem k automatu s kávou. Objednala jsem si karamelové cappuccino, které bylo mé nejoblíbenější. Když už jsem měla v ruce kelímek. Vydala jsem se směrem k terminálu. Neušla jsem ani pět kroků když do mně někdo narazil.
,,Kruci!" zakřičela jsem a podívala jsem se na svůj svetr. Už nebyl bílý s hvězdičkami. Měl na sobě velké hnědé fleky od kávy. Pak jsem se podívala na toho, kdo domě vrazil. Byl to kluk asi v mém věku. Měl černé vlasy a smál se.
,,Promiň." řekl po chvíli, a pořád se nepřestával smát.
,,Co je tady k smíchu?" zeptala jsem se ho.
,,Nic jen.." začal se smát ,,..jen vypadáš celkem srandovně."
,,Aha." řekla jsem. Potom jsem si vzala svoje věci a vydala se na nejbližší záchod.
K mému překvapení na záchodech nebyla fronta, takže jsem vlezla do první kabinky, která byla po ruce.
Sundala jsem si svetr a byla jsem strašně ráda, že to tričko, které bylo pod ním nebylo mokré.
Vylezla jsem z abinky a koukla se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem strašně. Vlasy jsem měla úplně rozcuchané, takže jsem se rozhodla pro drdol. Když jsem vycházela z toalet, věděla jsem jen jednu věc.
Že toho blbce, který do mě vrazil nechci už nikdy potkat.

,,Dáte si něco?" zeptala se mě letuška.
,,Čaj." odpověděla jsem jí. Podívala jsem se z okna. Sítilo sluníčko a vypadalo to, že bude krásný den.
Zatím jsem seděla sama, vedle mně bylo ještě jedno volné místo. Kromě toho vedle mě, byla volná ještě čtyři sedadla.
Tenhle let bude dlouhý. Letíme z bostonu do San Francisca. Je to víc než 3000 mil. Přes polovinu států.
,,Promiňte. Mohla by jste mi říct, kde je moje sedadlo?" uslyšela jsem říkat povědomí hlas.
,,Přímo támhle, vedle té slečny." odpověděla tomu dotyčnému letuška.
Něko přisel k sedadi vedle mě a dal si nahoru zavazadlo. Otočila jsem hlavu a uviděla jsem tu poslední osobu na světě, vedle ktéré bych chtěla sedět. Toho blbe od automatů.
,,Hm. Vypadá to, že budeme sedět vedle sebe." oznámí mi.
,,No, už to tak vypadá." odpovím a otočím se k oknu.
O chvíli později příjde letuška a donese mi můj čaj a tomu klukovi kávu.
,,Děkuju." řeknu
,,Děkuju." řekne
,,Mimochodem. Jsem Alex." oznámí mi ten kluk.
,,Emma." odpovím a když se pokusím vytáhnout mobil z kapsy, omylem do něj žduchni a tentokrát se kávou polije on.
,,Kruci!" zakřičí a pak se na mně naštvaně otočí. Já se zasměju a udělám to samé co on předtím.
,,Promiň." řeknu.
,,Aha, takže to má být odplata?" zeptá se
,,Ne." řeknu a zase se zasměju.
,,Co je tady k smíchu?"
,,Nic. Jen vypadáš srandovně." odpovím mu a řeknu to s vážným výrazem.
Zamračí se na mně, naštvaně se zvedne a zamíří k záchodu.

Takže tohle je první kapitola mého nového příběhu.
Budu ráda za každý vote a koment :)

Dole je trailer :)
Clary Clair