Dnešní noc byla celkem bezesná, ale ne tak úplně. Budík mi zvonil v 4:45, ale jelikož mám vyučování až od 9, posunula jsem budík na 5:20. A i v té půlhodince se mi stihl zdát sen.
Zdálo se mi, že jsem vycestovala do některé s asijských zemí, nejspíše to bylo Japonsko. Viděla jsem to všechno okolo jako bych tam už někdy byla - všechny budovy, přírodu, lidi... poslouchala jsem, jak spolu lidi mluví japonsky a já si užívala že jim nerozumím. Zamilovala jsem si tu atmosféru tam, to všechno. Nejpřesněji si pamatuju detaily jedné restaurace, kam jsem chtěla zajít. Jedna japonka tam na mě cosi zběsile japonsky drmolila, ale nerozuměla jsem jí. Mluvila jsem na ní česky, nevím proč mě ve snu nenapadlo mluvit anglicky. Pár lámanými českými slovy řekla cosi o mé mamce a než jsem se nadála, postrkovala před sebou moji mamku směrem ke mně. Nepamatuju si přesně ten rozhovor, ale předpokládám, že přijela za mnou do Japonska, aby si užila tu zemi a aby byla se mnou. Pak jsme konečně zašli do té restaurace, dali si jídlo a povídali si. Po jídle si pamatuju, že dělala velké divadlo, protože mi prý něco přivezla a dost mě napínala. A pak mi to konečně dala. Dala mi malou krabičku. Dost nedočkavě jsem ji otevřela a v ní byl stříbrný prsten s mohutným modrým kamenem Swarovským. Byl opravdu velký, na výšku postavený. Byla jsem sice ráda, že mi ho dala, musel být opravdu drahý, ale byl tak nepraktický a kýčovitý... řekla jsem něco v tom smyslu, že je moc krásný a nepraktický. Pak jsem se vzbudila v 5:20.
Posunula jsem budík na 5:30 a spala dál. I když je to divné, i v těch 10 minutách jsem měla sen.
Zdálo se mi stále o tom Japonsku. Asi jsem tam byla na nějakém výměnném pobytu, protože jsem seděla ve škole. Vypadalo to jako normální vyučování, když se začalo něco dít. Všechny věci začaly padat ze stolů na zem, posunovaly se lavice i židle, nakonec začala drnčet okna. Došlo mi, že je zemětřesení. Všichni začali křičet, ale ne úplně jako by na to nebyli zvyklí. Spíše křičeli nějaké instrukce co dělat, ale nerozuměla jsem jim. Pár jedinců křičelo strachy a když jsem se na ně zaměřila víc, všimla jsem si, že nikdo z těch křičících strachem není Japonec. Asi to byli další studenti na výměnném pobytu. Mezi nimi byla i Tais. Rychle jsem k ní přiběhla, vzala lavici a nesla ji nad námi. Jednou rukou jsem držela lavici nad našimi hlavami a druhou jsem táhla Tais pryč. Japonští studenti utvořili z lavic takovou zvláštní formaci, všichni klečeli pod lavicemi a na nás cosi pokřikovali a mávali. Tais mě i s lavicí odtáhla k nim, kde jsme připojili naši záchranou lavici k té jejich zvláštní hradbě a zalezli pod ni. Pak jsem se vzbudila.
