Je 5 ráno, nemůžu spát a abych byla upřímná, bojím se usnout. Z toho snu jsem se vzbudila zhruba před čtvrt hodinou, protože mi zvonil budík do školy, ale je neděle.
V tom snu, raději bych řekla "noční můře", jsme byly někde s mamkou. Po probuzení jsem se snažila si vzpomenout nebo představit kde, ale jednoduše nevím. Asi jsme byly u babičky a už jsme se loučili. Otočily jsme se, že půjdeme domů, a v tu chvíli se babiččin byt změnil a my šly nějakou dlouhou, bílou, úzkou chodbou. Nevím proč jsme se v té chodbě zastavily. Sedly jsme si ke zdi, povídaly si a v tuhle chvíli to bylo ještě docela fajn. Opět jsem to celé viděla ze strany jako třetí osoba. Nebo vlastně čtvrtá... Mamka seděla opřená o zeď, a abych na ni viděla, sedla jsem si do tureckého sedu naproti ní, ale neopírala jsem se o protější zeď. Měla jsem pocit, že tu cítím někoho dalšího, a tak jsem mávala rukama ve vzduchu a dělala si srandu z duchů a podobně. Pak jsem dokonce dokázala určit, kde ten někdo je. Seděl vedle mamky, i když jsem ho neviděla. Věděla jsem, že tam je, a tak jsem na tom místě mávala rukama a odháněla to, ale byla jsem celkem veselá. Zajímavé na tom je, že to moje já, co bylo s mamkou, tu osobu nevidělo, ale já pozorovatel jsem viděla takový tmavý stín s obrysem postavy. Když to moje vysněné já začalo mávat rukama, ta stínová postava se zašklebila, rozplynula se a zmizela. Jenže po tom se objevovala znova... nenechávala na sebe moc dlouho čekat. Takhle jsme si s mamkou povídaly dál, pak jsme kousek tou chodbou šly. Šlo to za námi a pamatuju si ten pohled z perspektivy pozorovatele, jak moje druhé já, mamka a ta postava jsou ke mně zády. Ta postava se na chvíli zhmotnila. Vypadala, jako by se nás, vlastně jich, mohla každou chvíli dotknout. Vypadala jako to šedé zrnění na starých televizích, takovou měla barvu, a až příliš hmotně to kráčelo za námi. Pak se moje druhé já otočilo a postava zmizela. Šly jsme dál a zase si sedly a povídaly dál. Ta postava, kterou jsem odháněla, už byla značně naštvaná. Do určité chvíle vždycky jen seděla, buď vedle mě nebo mamky. Jenže když už jí moje snové já provokovalo moc dlouho, tak jsem ji viděla, jak nad mým druhým já a mamkou stojí. Až v ten moment mi došlo, jak je vysoká - nejméně dva metry, jako opravdu vysoký muž, hubené, ale silné ruce a nohy a kulatá hlava se špičatou bradou. Do té chvíle jsem pořád viděla z té postavy jen siluetu stínu. Pak se opět zhmotnila. Stála vedle mamky a přímo naproti mě. Měla jsem strach. Zakřičelo to a zmizelo. Nebo aspoň pro moje druhé já to zmizelo. Já, pozorovatel, jsem viděla, jak to stálo pořád na stejném místě, akorát zase jen jako stín. Moje druhé já si stále nedalo říct... a opět máchalo rukama ve vzduchu ve snaze odehnat to. Už to ale nebyla zábava jako předtím, spíše zoufalý výkřik strachu. Nejdivnější na tom všem bylo, že mamka nikdy nic z toho necítila, neviděla... takže si to přišlo pro mě. Moje poslední máchání tu postavu rozzuřilo už natolik, že se opět zhmotnila, nahla se nad mým sedícím já, otevřelo svůj obrovský úškleb a vydalo podivný, ale strašidelný útočný výkřik. Pak už si pamatuju jen směsici mého a jejího křiku a probuzení...
Je půl 6 a stále nemůžu usnout. Ani nechci. Mám strach z další můry. Mám strach, že se vrátím do těch dob, kdy jsem odmítala usnout až natolik, že jsem se hroutila únavou.
