Sacred soldiers //LeviHan cz//

Kapitola 12. - Z deníku

„Je tady taková tma...

Taková tma a chlad... Sotva zvládnu dýchat. ,,Měl jsi štěstí..." oznamoval mi pokaždé, když mi přišel přinést jídlo do téhle kajuty. Nerozumím tomu. Jsem nepřítel. Proč se o mě zajímají? Proč mi dali takovou slušnou kajutu?

I tak se vsadím že pokud se tahle loď začne potápět, zemřu jako první.

Vlastně už jsem měl být dávno mrtev. Rozhodně jsem neměl štěstí. Tohle je smůla. Jakmile jsem seděl v letadle, přepadla mě nejistota. Nechtěl jsem to napálit do nějáké lodě spojenců. Chtěl jsem zemřít ve vlnách. Někdo tam nahoře ale nechtěl. V radiovém klidu, zrovna když se na obzoru objevila loď spojenců, se něco stalo. Ne s letadlem, ale se mnou. Zničehonic, zčista jasna jako když se samuraj vrhne na svou kořist...

Strhnul jsem řízení dolů, přímo na to železné monstrum. Bylo to tak rychlé. Nelze to ani pořádně popsat. Před očima se mi začal přehrávat celý můj chudý život. A právě tehdy mi došlo co to dělám. Jak já jsem hloupý.

Minul jsem. Loď jsem zasáhl levým křídlem. Zbytek mého letadla se zřítil do toho studeného oceánu. Myslel jsem že je konec. Ta ukrutná bolest, množství adrenalinu... zbavilo mě to smyslů.

Ani jsem tehdy netušil o kolik jsem toho přišel. Má ruka, krev a víra. To všechno odnesl oceán.

A teď sedím tady. Na lodi nepřátel, kterou jsem měl zničit. Jediné co mi dělá společnost jsou výčitky svědomí, sem tam nějaká myš a ta ruka. Z mé pravice se stala kopa šroubku a chriurgické oceli.

Jsem hloupý. Chci se vrátit. Tihle američané jsou podezřele milí. Zachránili mi život.. co po mě chcou? Nemůžu tady nikomu a ničemu věřit. Nesmím i když bych moc chtěl.

Dopadla jsem mizerně. Ani tohle psaní deníku mě nebaví. Vždyť i tady, v tomto textu, jsem nucena lhát.