Sacred soldiers //LeviHan cz//

Kapitola 13. - A I S H I T E R U

Září 1945

,,Je konec! Válka je u konce! Slyšíte lidi? Už se nemusíte bát pouštět své děti do školy, chodit v noci do obchodu nebo se schovávat do úkrytů! Jsme volní!"

Kapitulace Japonska přináší přeci jen ovoce... huh. Tokijské ulice zaplnili vdeční vojáci, líbající své manželky, milenky a dcery. Po dlouhých letech, které se zdály jako celá věčnost, i ty nejdrobnější uličky zaplňovala hemžící se radost. Poskakovala a rozzářila každou domácnost i zapadlé kouty velkoměsta. Konečně můžeme odložit zbraně, tentokrát na hodně dlouhou dobu.

 Generálové pyšnící se prsy pokrytými medailemi, kráčí jako pávové mezi davy radostných civilistů. Všichni slaví. Všichni pijí. Peklo je u konce.

Až na něj. On by se přeci také mohl naparovat, a hrdinně si vykračovat ulicí. Tváříc se, že ty válečné ztráty vlastně nebyly tak hrozné. 

Kapitánova uniforma byla zdobená jako žádná jiná, takže to vše zdálo se býti až... samozřejmostí. Ale on se rozhodl zůstat sedět u svého stolečku, v dvoupatrovém domku severního Tokia. 

Zdi obklopující místnůstku byly, leč nedobrovolně, pokryty spousty papírů. Spousty dopisů. Každý si líčil svůj vlastní příběh, a díky zachovalému stavu, se jim to přes velké stáři nebývale dařilo. Jen pár papíru bylo mírně zmuchláno. A zároveň jen hrstka listů mohla vyprávět důvod rozmočení blednoucího, jinak stále čitelného inkoustu.

Krom stolku, zaplněného psacími potřebami a pár papíry, nesedělo na zemi místnosti nic jiného. Tedy až na něj. Časy, kdy to tu obýval jen on odvála léta strávená v armádě. To vysvětlovalo bledé obrysy nábytku na tatami, kterou dlouhé roky zasypávalo sluníčko. Všechen obsah místnosti krom stolku byl vynesen do nižšího patra. Nebo do kontejneru. Z chlapeckého pokojíku se tak během dne, kdy se Levi vrátil z armády, stala opuštěná místnost s otravnými akustickými předpoklady. Tudíž i ten tichý povzdech dokázal naplnit prostor nebývalým hlukem. To zamračeného muže rozladilo více, než je zvykem. 

I když ony to nemusely být jen stěny, co mladého muže tak deptaly. Nevěděl co ho v den kdy odletěla donutilo osvobodit tu hromádku papírů ze šuplíku. Ani netušil proč každý list popsán jejími příběhy umístil na zeď. 

Ten den se pohyboval pomalu. Připínal list vedle listu, dopis vedle dopisu. Jakoby se obával že hrubým zacházením zraní jejího ducha, tiše žijícího v naškrábaných znacích. Emoce se v něm tetelily jako nikdy. Zlobil se ale zároveň ne dost aby řval. Nemohl pořádně dýchat. Nedokázal se soustředit. Nebylo to příjemné. S každým pověšeným listem jeho ruce těžkly až měl problém se dalšího dopisu dotknout. Kapitánovy plíce se svíraly ale to nebylo tak hrozné jako domnění že jeho žaludek obývá velká studená ryba, máchající svým těžkým ocasem.

Možná je tam nechal vesele pověšené celý ten rok ze strachu, že se onen pocit bude opakovat. Přesně jako v den, kdy mu byl doručen ten balík.

Nebyl od nikoho jiného než od brunetky, choře zabalen a ve spěchu odeslán den před jejím posledním vzletem. Přišel neděli po velké úpravě pokoje. Bez varování si seděl před dveřmi, trpělivě čekajíc na Leviho. Černovlásek se tehdy balíku nemusel ani dotýkat, aby mu byl navozen pocit že se podělí o oběd s podlahou. 

Krabici rozbalil v pokojíku. Pomalu, a pro muže jeho síly, nebývale pečlivě. Její obsah mu způsobil snad ten nejošklivější pocit. Hanji mu svým odletem probodala srdíčko ze všech stran. Teď přišla znovu aby ho na krvácející duši postříkala citronovou šťávou a párkrát ho nakopala botou do obličeje.