My way to you /Roger Taylor, Queen fanfiction/✓DOKONČENO✓

...část třetí...

Mně se strašně ulevilo, že jste příběh přijali tak bezvadně! Juchů!! ♥ Je pro mě tak o dost snazší vydávat další díly... DĚKUJU!! ♥ Snad se bude líbit i nadále, mám vás ráda!

* * * * * * * * * * * *

Pár chvil trvalo, než mi došlo, že Brian oslovil mě. Věnovala jsem mu omluvný úsměv a ignorovala Rogera, který na mě vyloženě zíral. Cítila jsem to a periferně vlastně i trošku vnímala. Nezamrkal, odměřená maska povýšenosti se mu vůbec nezachvěla. „Děkuju za nabídku, jsi moc hodný, ale já nejsem právě večírkový typ..."

„Jak ti potom vrátím tu vylitou colu?" Mrknul na mě, ovšem výraz tváře zůstával... bez života.

„Vždyť jsem ti říkala, že o nic nejde..."

„Tak aspoň přijmi pozvání na naše vystoupení," trval na svém. „Ve středu budeme hrát v nějakým televizním pořadu na stanici MUSICIA tady v Londýně. Přijď. Můžeš si s sebou někoho vzít. Víš, kde sídlí?"

Přikývla jsem, neschopná odmítnout.

„Dole na recepci budou mít tvé jméno... Napíšeš mi ho?"

Vše šlo strašně rychle. Jemu se vážně nedokázalo říct NE. I kdybych to nakrásně uměla, neudělám to. Štěněcí oči na mě působily za všech okolností, obzvlášť uplatňoval-li je někdo tak charismatický jako Brian. I když jeho dojem rušila ta na pohled nevinná kreatura, tisknoucí se k barovému pultu těsně za jeho zády. Jinak jsem ho nazvat nemohla. Ne když vysílal tak negativní vibrace.

Kdovíodkud vydoloval pan May papír a tužku, a tak jsem mu třesoucí se rukou napsala své celé jméno. Nepopírám, hodně jsem se snažila udržet své chování v rovnováze, možná i kvůli Rogerovi. Člověk jako on by při sebemenším náznaku slabosti mohl dospět k závěru, že jsem tak vykolejená z jeho blízkosti. Což sice nebylo daleko od pravdy, ale vědět to nemusel.

„Skvělý," pečlivě papírek složil a vsunul do zadní kapsy černých džínů. „Takže jsme domluvení, budu se moc těšit..."

Zrudla jsem jako rak, oči upřela do země. Připadala jsem si jako ve snu. Copak o mě snad opravdu projevil zájem zrovna Brian May? Moje srdce to nějak nedokázalo akceptovat. Něco mi na tom nesedělo. Nepřipadala jsem si dost dobrá vůbec pro nikoho, natož pro muže Brianova postavení.

Ačkoli... Moment. Nejradši bych si vrazila pár dobře mířených facek. Jak jsem vůbec mohla o něčem podobném uvažovat, když se s největší pravděpodobností snažil jen být milý? Vylil mi colu, nechtěně do mě vrazil. A pokud byl skutečně takový, jak jej vykreslovala média, nemohlo mě jeho chování překvapit. Takže zpět na zem, Liz. Nešlo o nic víc než obyčejnou zdvořilost.

Silou vůle jsem si z tváře vymazala všechny emoce a jedinkrát krátce zatřásla hlavou. „Moc děkuju za pozvání, budu tam."

„Tak už pojď, Briane," sevřel mu Roger rameno. Zněl velmi netrpělivě, což mě vnitřně neuvěřitelně popudilo. Snažila jsem se ale udržet své pocity na uzdě.

„Jo, dej mi vteřinku."

Blonďák si frustrovaně odfrkl a bez jediného pohledu či slůvka pozdravu (nezdvořák!) se prostě obrátil na patě a odešel. Prodral se davem lidí kamsi na druhou stranu lokálu, kde jsem jej ztratila z očí.

Zaplať Bůh.

„Opravdu nechceš jít?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Děkuju, ale radši ne."

„Dobrá tedy..." Brian chvíli nervózně přešlapoval, pak se k mému nesmírnému údivu naklonil a vlepil mi rychlou pusu na tvář. Stačila jsem jen šokovaně lapnout po vzduchu, než se otočil a odešel tak kvapně, že bych ho nestačil zadržet, ani kdybych toho byla schopna. Což jsem nebyla, jen tak mezi námi. Upadla jsem do jakéhosi transu.

Teprve nezřetelné mumlání, jež se po odchodu kluků rozeznělo kolem, mě vrátilo zpět do přítomnosti. Sklopila jsem bradu, zhluboka se nadechla a konečně zamířila k východu. Což jsem měla udělat hned, jak jsem pocítila první záchvěv potřeby vrátit se domů. Ušetřila bych si spoustu problémů. Nemluvě o bolesti. Bolesti, obemykající mé srdce.

Na chvíli jsem se zastavila a vyčerpaně se opřela o stěnu. Bylo toho na mě nějak moc. Vzpomínka, jak se ke mně choval Roger... Respektive nechoval. Tak nicotně jsem si ještě nepřipadala nikdy ve svém dosavadním životě. Snad ani tehdy, když mě šikanovali spolužáci na základní škole. Tam šlo přece jen o něco trochu jiného. Ovšem Rog... Jo, to hodně bolelo.

Když jsem vyšla z klubu, přivítal mě chladný listopadový vzduch. Zhluboka jsem se nadechla. Po těžkém ovzduší, jež panovalo uvnitř, jsem si čerstvého vánku nevýslovně užívala. Také se mi trochu pročistily myšlenky. Což jsem přesně potřebovala.

Vrazila jsem ruce do kapes svetříku a vydala se k silnici, abych odchytila nějaký taxík. Potřebovala jsem postel. A klid. A obrovský hrnek černého čaje s citronem.

Zatímco jsem bedlivě pozorovala docela prázdnou čtvrť, zastavil se mi někdo po boku.

Střelila jsem po příchozím letmým pohledem.

Pardon? Taylor?

I on si mě všiml. A dle pobaveného záblesku v jeho očích mi bylo jasné, že ať poví cokoli, asi se mi to nebude tak úplně zamlouvat.

„Divím se, žes Brianovo pozvání nepřijala."

Zvedla jsem obočí a založila paže na prsou. Mýlila jsem se, nebo se v jeho slovech skrývala nenápadná urážka? Co jsem mu, proboha, provedla, že se ke mně choval tak odpudivě? Že se na mě díval s... s takovým pohrdáním? Vždyť mě neznal. Nezasloužila jsem si ničím to, co se během večera dělo.

Aspoň myslím.

* * * * * * * * * * * * *

MOC SE TĚŠÍM NA VAŠE KOMENTÁŘE! ♥ ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE OMLOUVÁM ♥ MÁM VÁS RÁDA ♥ JSTE SKVĚLÍ!