My way to you /Roger Taylor, Queen fanfiction/✓DOKONČENO✓

...část dvacátá pátá...

Uf, já jsem tak šíleně unavená! Celá tahle situace, co právě teď panuje, nám ztěžuje práci, přibylo jí a můžu říct, že v dlouhý den jsem totálně nepoužitelná... Přesto ale cítím, že vám novou část dlužím, takže doufám, že vám udělá radost! ♥ DĚKUJU ZA VAŠI PODPORU, JSTE ÚŽASNÍ! Co úžasní. NEJLEPŠÍ ♥

ENJOY IT!

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Jediným plynulým pohybem jsem od sebe Rogera odstrčila. Byl tudíž nucen nechat mé nohy spadnout zpátky na zem, taktak jsem chytila balanc, na má vláčná kolena jaksi nebyl v dané chvíli žádný spoleh. Připadala jsem si jako ten největší pitomec pod sluncem.

Za (naštěstí) už zavřenými dveřmi rozpačitě přešlapoval John a těkal mezi námi nejistým pohledem. Tvářil se neuvěřitelně přepadle. Nic ovšem neřekl. Díky čemuž jsem se dokázala vzpamatovat a proběhnout okolo něj zpět do studia.

Sotva jsem vpadla do dveří, hovor v místnosti utichl, všechny oči se ke mně obrátily. A já měla náhle absurdní dojem, že každý ví, co se v temné chodbě dělo. Co jsme s Rogerem prováděli. Kam nás ta chvilková slabost málem dovedla... Byla jsem přesvědčená, že mi nad hlavou visí blikající neonový nápis "SKORO JSEM PODLEHLA TAYLOROVI. ZNOVU!" Což se nezakládalo na pravdě, jasně, zradila mě má vlastní představivost, jenže panikařící smysly si nedaly říct. Ve všech koutech číhalo nebezpečí. Ve všech tvářích se zračilo odsouzení.

Jež jsem si bezpochyby zasloužila.

Zhluboka jsem se nadechla a mávla ledabyle rukou, jako bych odháněla dotěrný hmyz. „Nenechte se rušit, já jen potřebuju něco vyřídit. Na chvíli zmizím..." Už jsem nedopověděla, že se do studia vracet nehodlám. Pokud má noha překročí práh budovy, zpátky mě v dohledné době nikdo nedostane.

Nikdo.

Nejradši bych úpěla. Emoční bolest se projevovala mnohem silněji než fyzická. Snad bych v daný moment byla radši, kdyby mi někdo zlámal všechny kosti v těle. Měla bych alespoň naději, že se časem spraví. Že srostou, aniž by zanechaly jakékoli horší následky.

Se srdcem jsem v tomto směru počítat nemohla. To se nezacelí... Zlomilo se tolikrát, že pár jeho střípků už zřejmě v životě nedám dohromady. Začínala jsem se s tím pomalu smiřovat. Asi ne všem lidem je souzena láska. Štěstí. Musela jsem se naučit radovat i bez těchto dvou elementů.

Dál mě pohled každého v místnosti propaloval. Jako bych se zmenšovala... Nejhorší výraz však měl ve tváři Brian. Četla jsem v něm obrovskou bolest, ačkoli se ji snažil maskovat. Bolest a... a zradu. On... věděl.

Už dávno to věděl.

Měla jsem za ním jít. Jít a omluvit se. Vysvětlit mu, že jsem nic z toho neplánovala. Že jsem se do Taylora nechtěla zamilovat, jelikož jsem věděla, jak to skončí. Věděla jsem, že na něj nemám. A mít nikdy nebudu. Ale... Citům se poručit nedá. Kdyby ano, vybrala bych si Briana. Bez zaváhání.

Jenže takhle to v životě nefungovalo. A já neměla ani dostatek síly, ani dostatek odvahy promluvit si s ním. Nenáviděla jsem se. Bylo toho na mě za celý den moc. Tolik, že kdyby na mě Bri jen promluvil, utopím se v slzách.

Naštěstí to vše nějakým záhadným způsobem vycítil Freddie. Přišel ke mně, bez váhání mě objal kolem ramen a vykročil směrem k východu. Nikdo nás nezastavil. Nikdo ani necekl. Cítila jsem napětí. Mé chování jim určitě připadalo přinejmenším podivné. Ostatně, nebyla jsem na sebe vůbec hrdá. Ale... Nemohla jsem tam zůstat.

Dokud se za námi nezavřely dveře od výtahu, ani jeden z nás nepromluvil. Pak už však Freddie mlčet nehodlal. Opřel se o jednu z kovových stěn a dramaticky založil paže na prsou. „Tak to vyklop..."

Sice jsem si už zvykla, že se v teatrálních scénách vyžíval, nicméně tehdy jsem tuto stránku jeho osobnosti ocenit nedokázala. Přejela jsem si dlaní přes tvář a tiše vzlykla. Chtěla jsem jen zalézt do postele a spát. Spát tak dlouho, dokud budu moci. Zaspat všechny hrůzy, jež mám za sebou. Zaplašit strašáky, kteří mi ucha tichounce šeptali, že nejsem a nikdy nebudu dost dobrá.

„Vždyť víš," opáčila jsem šeptem a zrak tvrdošíjně upírala do podlahy pod svýma nohama. Nechtěla jsem, aby si Freddie všiml mých slz.

„Vím," vydechl, „ale chci to slyšet."

Odmítavě jsem zavrčela a neklidně přešlápla.

„Fajn," odsekl, natáhl se a zmáčkl tlačítko s nápisem „STOP". Kabina okamžitě s trhnutím zastavila. A zrovna v mezipatře. Neměla jsem nejmenší šanci dostat se ven.

Kupovidu mě nezaplavila panika. Ačkoli jsem z výtahů vždycky měla nepříjemné pocity. Cítila jsem spíš frustraci. A zlost. Naštvání. Chtěla jsem, aby mě nechal jít. Aby pochopil, jak se cítím. A proč se tak cítím. Hodlal mě snad mučit?! Proč to prostě nemohl nechat být?!

„Freddie, prosím," zaúpěla jsem, „teď ne..."

„Teď právě jo," zahromoval a postavil se proti mně. Hech, vždycky mě fascinovalo, že je skoro stejně vysoký jako já. Respektive stejně malý...

„Dobře," zvedla jsem bradu a bylo mi úplně jedno, že se mi po tvářích kutálí slzy jako hrachy. „Co chceš slyšet? Že jsem zamilovaná? Že trpím? Že kdykoli se na mě Roger podívá, zachvátí mě žár a zároveň neuvěřitelná bolest? Tak prosím. To všechno cítím..."

Freddie vypadal, jako by právě před ním sjel na zem klikatý blesk. Pobledlý, vykulený. Oči měl vytřeštěné, čelist nepatrně pokleslou.

Třásla jsem se jako osika. Čehož si okamžitě všiml. Bez sebemenšího zaváhání mě objal a přitáhl těsně k sobě. Zvedla jsem vláčné paže a pevně se přimkla k jeho hřejivému tělu. Představoval pro mě v daný moment pevnou kotvu.

„Já už nemůžu," šeptala jsem do jeho trika, „nemůžu..."

„Lizzie, no, neplač, prosím," přejížděl mi dlaněmi po zádech. „Ničí mě tě takhle vidět..."

„Je to tak těžký," pokračovala jsem. „Asi-asi nezvládnu být v Rogerově blízkosti. Ne-nejde to. Frede," vzhlédla jsem k němu, „mě to zabíjí..."

Rysy mu naplnila něha. Odhrnul mi z tváře zbloudilý pramen vlasů a na čelo vtiskl letmý polibek. „Roger je do tebe blázen."

* * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ POTĚŠÍ ♥ ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE OMLOUVÁM! ♥ MÁM VÁS RÁDA, ZA VŠE DĚKUJU! ♥ DÁL SE PŘIPOJUJTE NA FACEBOOK, ODKAZ NAJDETE ZDE NA PROFILU =)