My way to you /Roger Taylor, Queen fanfiction/✓DOKONČENO✓

...část desátá...

Krásné sobotní odpoledne! Přináším vám novou část příběhu, pevně doufám, že vám při tomto deštivém podzimním dni trochu zlepší náladu =) Děkuju za vás úžasný zájem, moc pro mě znamená! Opravdu jsem vůbec nesnila, že jej přijmete takhle kladně. Jste skvělí!

ENJOY THIS PART!

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Trvalo asi dva týdny, než jsem si všimla jedné velmi znepokojivé věci. Totiž že jsem nebyla sama, kdo na někoho civěl. Několikrát se mi podařilo zachytit Rogerův pohled. Jeho pronikavé modré oči mě pokaždé vyloženě propalovaly, nehnutě se na mě díval, bez mrknutí, přísahala bych, že mě v takových chvílích hodnotí. Že zvažuje. Nebo... uvažuje. Nevěděla jsem o čem. A vědět to ani nechtěla. Něco mi říkalo, že bych z jeho soudu vítězně nevyvázla. Obočí se mu pokaždé stáhlo, na čele se objevily jemné vrásky. Propadala jsem stále většímu zoufalství. Nenáviděl mě. Z nějakého důvodu mě prostě... nenáviděl.

A já se musela naučit s tím žít.

Jako by mu vadila už jen pouhá má přítomnost. Jelikož i když skutečně existovaly chvíle, kdy si mě prohlížel, nikdy se nepokusil se mnou promluvit. A když jsem se náhodou odhodlala vyprávět klukům něco já, nejevil zájem. Přehlížel mě. V obličeji se mu nepohnul jediný sval, nebyla jsem pro něj zřejmě ničím víc než pouhou nickou, co se na kluky nalepila. Hech, s takovými měl bezpochyby dost zkušeností.

Navíc... I Kath mě v té bolestivé domněnce utvrzovala. Ačkoli s kluky netrávila tolik času jako já, vlastně studio navštívila jen párkrát, pokaždé se ke mně s očima navrch hlavy obrátila a začala rozebírat, proč se na mě Rog tak mračí, proč se zdá, jako by mě odtamtud chtěl vyhodit, a dál a dál. Jistě mi na očích viděla, jak strašně mě svými slovy trýzní, no nikdy ji to neodradilo od dalšího teoretizování. Jako by si mě snad až vychutnávala.

Když jsem si tudíž vše poskládala dohromady, co jiného jsem si měla myslet? Čemu jsem měla věřit? Nenacházeli jsme se v jednom z těch tuctových romantických filmů, kdy si hlavní hrdinka pošlape štěstí, jen aby ji vzápětí Vesmír ujistil, že vlastně udělala vše dobře a ten nádherný konec si přece jen zaslouží. Nebyla jsem naivní. Kdepak. Co se mezilidských vztahů týče, většinou jsem se úspěšně držela v realitě.

Ovšem také se postupem času ukázalo, že měl Roger, úplně nepochopitelně, pravdu. Brianovi jsem se asi vážně... líbila. Ano, rozuměli jsme si. Vždy se u mě držel blízko, když chtěl znát názor na nějaký nový kytarový part, vždycky přišel nejdřív za mnou. Ale já do onoho osudného dne v jeho chování nespatřovala nic hlubšího.

Do dne, kdy mě pozval na rande.

Stalo se tak po jedné z nahrávacích sekcí ve studiu. Všichni byli vyčerpaní, ale spokojení a ukolébaní tvůrčí prací. Seděla jsem na jednom z koženkových křesel, pozorovala cvrkot, poslouchala Freddieho nadšené výkřiky, když tu si přede mě kudrnáč kleknul.

Napnula jsem se jako struna, srdce se mi zběsile rozbušilo.

„Liz," vzal mé dlaně do svých, lehce sklonil hlavu a úkosem se na mě zahleděl, „asi-asi už jsi pochopila, že... žes mi i během těch několika krátkých dnů zvládla pomotat hlavu."

Polkla jsem obrovský knedlík, jenž mi vyrostl v krku. Nepochopila. Nemohla... Vše ve mně proti jeho slovům bojovalo.

Ale nahlas jsem to samozřejmě neřekla.

„A tak bych se tě chtěl zeptat... Nešla bys se mnou na rande?"

Nestačila jsem s dechem. Srdce prudce, možná až bolestivě tepalo do žeber, vidění se rozmazávalo. Chvíli jsem cítila horko. Pak zimu. Potřásla jsem tedy hlavou ve snaze urovnat si myšlenky a pohledem krátce zabloudila za Brianovo rameno. Na druhé straně místnosti stál Roger. Opřený o piano nás bedlivě sledoval, ruce překřížené na prsou, rty stažené v úzké lince. A oči přimhouřené. I na dálku jsem vnímala chlad, sálající z jeho bytosti. Ta averze vůči mně se nedala ignorovat. Obklopovala jej takřka hmatatelná nelibost, nespokojenost. Musela souviset s mou maličkostí. Vždyť jsem už docela dobře pochopila vzorce jeho chování. Ten muž se nikdy neuměl příliš přetvařovat.

Paradoxní.

Shlédla jsem zpět k Brianovi. On byl... perfektní. Naprosto perfektní. Úplný opak Taylora... Cítila jsem se s ním fajn. Jenže to nestačilo. Nechtěla jsem ho vodit za nos. Nechtěla jsem mu ublížit... Znala jsem se. Znala jsem se až příliš dobře. Dokud mi hlavu někdo okupoval takovým způsobem jako Roger, netušila jsem, zda bych dokázala soustředit své city jinam. A Brian si zasloužil jen to nejlepší... Přestože má náklonnost k bubeníkovi byla nelogická. A jakékoli pozitivní vyústění naprosto nereálné. Ani tak jsem si nedovedla představit, že bych se do vztahu s Brianem pustila. Nebyla bych mu schopná dát, co očekával. Co si... zasloužil.

Sám asi vycítil můj vnitřní boj.

Zvedl dlaň a opatrně mě pohladil po tváři. „Nemusíš odpovídat hned. Jen mi slib, že o tom budeš přemýšlet. Víc nežádám."

Usmála jsem se a přikývla. To jsem mu slíbila velmi ráda.

...

Takhle jsme fungovali zhruba měsíc a půl. Můj život s Queen se ustálil, jen na jednu věc jsem si nějak nedokázala zvyknout. Na fakt, že prakticky každý večer jsem byla nucena sledovat Rogera s jinou holkou. Občas se zdálo, jako by mi to dělal naschvál. Já vím, zní to absurdně, ale jak jinak jsem si měla vyložit ty vyzývavé pohledy, vysílané mým směrem? Provokoval mě, dráždil.

Zraňoval.

Získala jsem dojem, že se mi tím jen snaží dát najevo, jak strašně se do jejich světa nehodím. Ženy, jež se po jeho boku objevovaly, byly jako přes kopírák. A nemohly se ode mě lišit víc.

S Kathleen však už žádnou další noc nestrávil. Což ji šíleně žralo. Pořád mě prosila, ať se u Rogera přimluvím, no já jí stále marně vysvětlovala, jak to mezi námi je. A tak mě nakonec žádat přestala. Nepochybovala jsem však, že kuje nějaký velmi ďábelský plán.

* * * * * * * * * * * * * * *

>>SCHVÁLNĚ: JAK MYSLÍTE, ŽE BUDE PŘÍBĚH POKRAČOVAT? CO BYSTE V DALŠÍCH DÍLECH CHTĚLI?<<

KOMENTÁŘ MOC POTĚŠÍ ♥ ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE OMLOUVÁM ♥ NA FACEBOOKU SE ROZJELA SPECIÁLNÍ AKCE, POKUD CHCETE BÝT JEJÍ SOUČÁSTÍ, MRKNĚTE NA NEJNOVĚJŠÍ STATUS ♥ ODKAZ NA PROFIL NAJDETE U MĚ NA WATTPADU ♥ DĚKUJU ZA VŠE!