Adommy - Jednodílovky (Oneshots CZ)

Poslední polibek

Adam Lambert chystal již své třetí turné, se kterým nehodlal dlouho otálet, přestože samotná deska ještě ani nebyla na světě, a jak se říká do třetice všeho dobrého i zlého, se rozhodl udělat ve prospěch své kariéry zásadní změny a zahájit spolupráci s novou nahrávací společností, přičemž bylo nutné počítat i se změnou obsazení jeho bandu. Tentokrát kompletně. Což znamenalo jediné. Tommy se bude muset uchytit někde jinde. Jenže to byla poslední věc, co sladkého avšak smutného blonďáčka trápila. Hudba a nadšení fanoušci si ho vždy nějak najdou, to moc dobře věděl, ale to samé se nedalo říct o Adamovi. Choval se v poslední době dost odměřeně a to mu nahánělo strach ... bál se o něho.

Byl to jeho nejlepší kamarád. Nikdy předtím nic takového nezažil a klidně by přísahal, že vždy nebesky krásnému zpěvákovi, kterému nebylo téměř nikdy možno něco špatného vyčíst, se na čele objevilo několik jemných vrásek. Věčně totiž křivil čelo, když hleděl zadumaně do dáli. Skoro vůbec se neusmíval a nikomu nevěnoval svou pozornost, tedy až na televizní rozhovory, kde oplýval svým obvyklým šarmem a úsměvem od ucha k uchu a tvrdil, že vše šlape jako na drátkách. Jenže to byla lež, z čehož by ho mohl usvědčit každý, kdo by ze zvědavosti nakoukl do jeho popelnice momentálně narvané plechovkami od energetických nápojů, co zjevně pro následný aspoň trochu klidný spánek musely řešit prášky na spaní. Kruhy pod očima si vždy dokonale zalíčil make-upem, ale všechen stres, který na něho dopadal, zamaskovat nemohl. Rozhodně ne před svými blízkými. Tommy jen zoufale přihlížel, jak nervózně přechází po malé šatně sem a tam. Mělo to být jeho úplně poslední vystoupení s Adamem, které si takhle nikdy nepředstavoval. Nejenže nečekal, že to bude takhle brzy, kdy bude muset říci sbohem velké životní etapě, ale ani náhodou si nepřál, aby to bylo pro nějakou stupidní televizní show, kde bude muset hrát tuhle frašku o šťastných časech s ním.

Už se na to nemohl dál koukat a vstoupil mu do cesty, že do něho Adam málem vrazil. Dostalo se mu jen krátké a tiché reakce: „Dovolíš?"

„Adame ... už jsi tu nachodil snad deset mil. Tohle ... to ti nepomůže. Já můžu. Pojď si o tom promluvit, prosím." promluvil blonďáček vlídným tónem.

„Není o čem Tommy." odbyl ho Adam a snažil se ho obejít, ale svižná ruka mu v tom zabránila.

„Mám o tebe strach!" ujelo Tommymu trochu razance do projevu, ale uvědomil si to včas a přešel zpátky ke klidnému vyzvídání, „Znám tě už nějaký pátek a procesem přípravy turné už jsem s tebou prošel dvakrát a nikdy si nevypadal tak ... tak ..."

„Tak co?!" obořil se proti němu naštvaně Adam s výrazem krále ledové říše.

„Tak nepříčetný, vystresovaný a ztrápený."

„Blbost, cítím se skvěle." usedl, spíše spadl do křesla a jeho věta tím ztratila i zbytek jakékoliv důvěryhodnosti.

Tommy nevěděl co zkusit dál. Vše se zdálo marné. Bolelo ho vidět Adama takhle a ještě více ho bolelo, jak mu přestřihl nit jejich spojení nejen v profesním slova smyslu, ale úplně. Nadobro. Navíc loučení se neúprosně blížilo a klepalo na dveře šatny. Vlastně to byl zřízenec, který pak bez počkání na odezvu strčil hlavu do dveří a oznámil: „Za deset minut začínáme!"

Dveře se v mžiku zabouchly a znovu nastalo ticho. Jen na pár vteřin, než se Adam zvednul a odešel. Tommy tam zůstal stát jako opařený. Sám a opuštěný. Aby zahnal smutek a slzy, které se mu hnaly do očí, popadl kytaru a pohladil struny, které se melodicky líbezně rozezněly. Zopakoval si pár akordů písně, kterou měl zahrát za krátkou chvilku na pódiu, ne že by to potřeboval, ale tak nějak ze zvyku, a už kráčel nachystat se za Adamem, který postával s kamenným výrazem u vstupu na jeviště.