Adommy - Jednodílovky (Oneshots CZ)

Vypráví Adam ...

Spíše experiment. Zapomeňte prakticky na všechny okolnosti s nimi spojené a berte je jako dva normální lidi. Po přečtení by mě zajímal Váš názor ... a to více než kdy jindy. Opravdu si cením každého komentáře.

***

Bylo pozdě v noci, přesně 2:32, a já nemohl spát. Nešlo to. Bylo to, jakoby se zastavil čas a já uvízl v časoprostorové kličce. Stejně tak i mé myšlenky, které se stále vracely k němu, roztomilému hnědoočku se zářivými zlatavými vlasy. Viděl jsem před očima jeho tvář, jeho úsměv, se kterým tak šetřil. Ach, jak já ho miloval! A on? Nevěděl jsem, co si mám myslet. Celé dva roky jsem se odhodlával k tomu ho oslovit a pozvat ho na rande, i když jsem tušil, že mé šance jsou mizivé. Ale alkohol mi dodal potřebnou kuráž. Vlastně jsem neviděl důvod proč to nezkusit. On byl sám, poslední jeho známost trvala sice přes čtyři roky, ale už uplynuly dva roky od jejího konce, přesně ty dva roky, kdy jsem se odhodlával mu vyjádřit, co cítím. Nebo aspoň naznačit. Odpověď? Nebylo to ano, ale ani ne. Asi jsem si nevybral zrovna vhodnou chvíli. Ten večer, potom co skončilo jeho místní občasné vystoupení s kytarou, byl dost vyčerpaný a vyprávěl mi o tom, jak toho má teď hodně. Na mou obranu, žili jsme každý v jiném městě a sem jsem častokrát cestu neměl. Já hlupák jsem si myslel, že by uvítal člověka, který ho vyslechne, a navrhnul jsem, zda se nechce někdy sejít, že bych se mohl zastavit, až pojedu zase kolem. On řekl, že teď neví, že bych se musel nějak šikovně trefit, ale jeho program je dost nabitý. Mimochodem se mi krátce na to lehce zmínil, že momentálně nehledá známost a že si mnohem radši jde v pátek večer zaplavat, že mu to pomůže po pracovním týdnu uvolnit napětí. Ještě jednou jsme se minuli, usmál se na mě a koupil mi drink. Zmizel stejně rychle, jako se objevil, ani jsem se s ním nestačil rozloučit. Ale musel jsem jít.

Druhý den ráno jsem se probudil záhadně šťastný. Měl jsem radost, že jsem to konečně udělal a čekal mě nesnadný úkol, abych se udržel ve formě. Musel jsem mu napsat, abych mu poděkoval a zároveň mu dal vědět, že o to setkání opravdu stojím. Přes internetovou konverzaci se ale zdál ještě méně přístupný. Byl zdvořilý, o to nejde, ale tak trochu jsem tušil, že když se s ním rozloučím typickým – dej mi vědět, až budeš mít čas a chuť, moc rád tě uvidím – posílám naše potenciální setkání k ledu. Určitě mám doma zastaralý slovník, protože když někomu napíšu, aby mi dal vědět, je to jako kdybych mu napsal - neopovažuj se mě víckrát kontaktovat. Taky že mi už poté, což je zhruba měsíc, sám od sebe nenapsal. Ale to on nikdy, neměl ve zvyku zahajovat hovor, i když jsme se už předtím párkrát bavili. Zdál se nepřístupný, chladný. Jenomže na mě působil jako magnet. Jednoduše jsem cítil, že pod slupkou jsme stejní – zranitelní, zmatení, toužící po spřízněné duši a úspěchu.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Připomenout se? Nechat to být? Měl bych ho dobývat? Ničilo mě to. Různě jsem se poflakoval a nemohl ho dostat z hlavy. Bláznil jsem z toho, ale co byste čekali, když jsem byl sám už pěkně dlouho. Jediné, co jsem věděl, že jestli se brzy něco nezmění, nejspíš zešílím. Přehrával jsem si náš poslední rozhovor neustále dokola a došel jsem k závěru, že chci poznat svou konkurenci – osvobozující pocit stát na okraji bazénu po náročném dni.

Ve skříni jsem zoufale pátral po plavkách, které jsem z ní nevytáhl už ani nepamatuji. Vlastně jsem takhle mohl smáznout dvě mouchy jednou ranou. Opravdu bych měl začít sportovat!

Následující den jsem se tam vypravil. Nemohl jsem uvěřit, že se srovnávám s věcí nikoliv s osobou. To už jsem vážně klesl na definitivní dno? Proč to dělám? Připadalo mi to nesmyslné. Čeho tím docílím? Jak mi to pomůže? Přesto mě něco nabádalo, abych pokračoval. U kraje šplouchaly doznívající vlky, jak jedno rozjívené dítě skočilo bombu. Odložil jsem si věci na lehátko, ponořil se do chladné vody, vyhlídnul si volnou dráhu a dal se do toho. Úplně jsem vypnul mozek. Vnímal jsem pouho pouhou přítomnost. Nic víc. Bylo to báječné. Co tak báječného bych mu mohl nabídnout já? Čím tohle mohu trumfnout?

Když jsem bazén opouštěl, cítil jsem se krásně volný a také pochopení, jakoby mi ta voda naslouchala a rozuměla lépe než kdokoliv, koho jsem měl poslední dobou to štěstí potkat. Beze slov, prosté, klidné, žádný nátlak ...

A teď tu sedím s jeho obrázkem před očima. Poslouchám smutné záchvěvy strun pod jeho prsty společně s textem plným zklamání z černobílého videa, které nedávno přidal na svůj profil. Je 4:15. Píšu.

Milý Thomasi,

jestli píšu něco nevhodného, ignoruj to. Jen mám pocit, že se vnitřně soužíš, ačkoliv to nechceš dát přímo najevo a možná si potřebuješ s někým promluvit, svěřit se. Znám to. Chápu, že mě tak dobře neznáš, ale jsem tady, kdybys mě potřeboval. Asi toho máme společného víc, než si myslíš.

Stačí už jen odeslat. Co myslíte? Jak to dopadne?

***

Stručně. Zodpovězte mi, PROSÍM, těchto pár otázek.

- Jednal podle Vás Adam správně či měl jednat jinak? Případně jak? (pozn. obecně, osudný večer, následné ráno, v současnosti, klidně rozveďte každý krok)

- Co byste Tommymu řekli/napsali Vy?

- Jak byste si vyložili chování Tommyho?

- Jak by podle Vás reálně příběh pokračoval? (Popravdě. Pohádka ani horor, ne. Žádné nadpřirozeno. Jen skutečnost.)

Děkuji! Jste zlatí!