Adommy - Jednodílovky (Oneshots CZ)

Páteční Halloween v Elm Street

Neumím si představit nic báječnějšího než usínat v Tommyho vřelém náručí. Neustále si opakuji, jaké mám štěstí, že zrovna já mám toto privilegium, jelikož senzačnějšího kluka byste na této planetě hledali jen těžko. Nikdo se mu nemůže vyrovnat. Jemu, ani jeho hebké kůži, s jejíž pomocí se nebojí dát na odiv svoje vnitřní já. Už jen proto ho tolik miluju a přeju si s ním trávit co nejvíce času, a to i když zavírám víčka. Je vždy mým posledním obrazem usínajícího světa i mojí poslední myšlenkou, než se propadnu do říše snů. Vlastně k tomu, abych se zasnil, si stačí jen představit, jak mu neposedně vítr čechrá vlasy.

Ten mizera vždy mocně pohodí hlavou dozadu a pak sleduje můj uchvácený výraz. Jako vždy se tomu musí zasmát. Ovšem. Je to směšné, že ztratím hlavu kvůli takové prkotině, ale on je jako plující zjevení krásy samotné. Rozejdu se k němu, protože ho pokaždé, když tohle udělá, toužím majetnicky sevřít ve svém objetí a odvést ho někam, kde mi ho, byť jen pohledem, nebude moci krást nikdo jiný.

Rozevřu náruč a obrázek kráčejícího Tommyho se mi rozplyne před očima. Moment. Kde to jsem? Stojím uprostřed neznámé a typicky americké ulice uprostřed noci. Vypadá to na poklidné sousedství a ticho ruší snad jen listy stromů, které se občas zatřepotají v jemném vánku, který se zrovna tak jemně prohání po střechách, sloupech i lavičkách stojících na verandách. Není na něm nic zajímavého až do chvíle, kdy se začne vzdouvat čím dál tím víc, až se přemění v pořádný vichr. Zabalím se více do bundy. Kdo by to byl býval tušil, že už bude v říjnu taková kosa? Kolikátého vlastně je? Snad ... ne, netuším. Proč si teď nemohu vzpomenout?

„Adame," zaševelil mi do ucha zastřený hlas.

Nebo to byl vítr? Ohlédnu se. Nikde nikdo. Rozejdu se kupředu. Kdyby mi aspoň někdo poradil, jak se dostat na nejbližší zastávku. Je pozdě jsem unavený a chci do postele. Třeba tu ještě někdo nespí, například nějaká starší dáma, která by mi byla schopná poradit.

„Adame," ozve se znovu a donutí mě to zastavit.

„Haló?" řeknu tiše, aniž bych doufal, že se dočkám jakékoliv zpětné vazby.

Asi musím být na hlavu. Proč se vůbec obtěžuju? Jsem tu sám, každý jiný rozumný člověk se v těchhle hodinách netoulá po ulici. Jenže kolik je vlastně hodin? A proč tu vlastně jsem?

„Adame."

„Co je?!" křiknu rozčíleně do noci, protože tohohle blbnutí mám tak akorát.

Nic na odpověď se neozve. Jdu dál, až se prospím bude mi jen k smíchu, jaký jsem paranoik. Ale co když jsem od domova příliš daleko? Kde pak složit hlavu? Aspoň na pár hodin? Všude zhasnuto. To není možné. Přece nemůže být tak pozdě, aby ještě někdo kromě mě nezavřel oči, nebo tak brzy, aby je už neotevřel. Na téhle straně nic a co na té druhé. Pff, to samý. Je to marný. Počkat! Tam předtím domem někdo stál!

Podívám se tam znovu, jenže tam nikdo není. Sakra, co se to se mnou děje? Mám halucinace či co. Blbost! To se stane někdy každýmu. Není to nic neobvyklého. V tom momentě však opět zaslechnu šumot, ale tentokrát jen a pouze šumot. Nedožaduje se mě. Nebo snad ano? Cuknu sebou, obrátím hlavu na druhou stranu a tam uvidím ve vikýři přidělanou americkou vlajku. Právě dosedá po letmém prohnání větrem. No ovšem. Žádné abnormální jevy.

Ale když se na ní podívám znovu, něco se mi nezdá. Jenže co? Jakmile zaduje vítr a nechá ten kus látky se pořádně rozvinout, dojde mi, že modré pole s hvězdami úplně chybí. Cože? Kdo by si takovou vlajku věšel na dům, když je to zmetek? Nikdo, koho znám, by si nechtěl dělat tak špatnou reklamu. A vůbec, proč jsou ty bílé pruhy tak tmavé, skoro až do zelena? Pral ji někdo někdy vůbec? Jak dlouho už tu je? Co je to vlastně za vlajku? Vždyť to nedává smysl. Tohle není žádný symbol, ale proč je mi to i přesto tak zvláštně povědomé? Kde jsem něco podobného viděl?