Až za hrob

10.Kapitola

Rose se probudila a klepala se zimou. Ležela schoulená do klubíčka na podlaze a otevřeným oknem proudil dovnitř ledový vzduch. Přeci jen už byl podzim.

Vstala a zavřela okno. Byla jí zima, ruce měla ledové a poškrábané od střepů, které se válely všude po zemi. Mokrý flek na stěně stále neuschnul. Běhen studeného večera na podlaze se Rose navíc nepříjemně nachladila, a tak zalezla pod peřinu. Píchalo ji v boku, tváře jí pálily stejně jako drobné ranky na jejích dlaních.

Teprve v tu chvíli jí došlo, co se událo předešlého dne a znovu se nechala pohltit pláčem a potlačovanými vzlyky. Pod jejich náporem se třásla. Nebo to bylo zimou? Sama Rose nevěděla, co se s ní momentálně děje.

Bylo jí špatně. Na jídlo momentálně neměla ani pomyšlení, a tak, i když věděla, kde je kuchyň, zůstala u sebe v pokoji a po chvíli znovu upadla do neklidného spánku. Asi to tak bylo lepší.

Arcalimon nebyl o moc klidnější, žaludek měl stažený úzkostí, ale náročný trénink, o který se mu postaral král, ho donutil zahnat svůj hlad večeří. Ano, po tak náročném tréninku alespoň na chvíli zapomněl na své trápení. Byl zrovna na cestě do kuchyně, když ho zastavila Poicë.
,,Zdravíčko, Arcalimone, " usmála se na něj mile. To byla celá Poicë. Nikdy se na nikoho nemračila.
,,Ahoj Poicë. Co že jsi tak šťastná?" pozvedl obočí.

,,Arto mě požádal o ruku, " vypískla s úsměvem a ukázala Arcalimonovi drobný prstýnek, který se v denním světle jasně zalesknul. Byla to radostná zpráva a Arcalimon se donutil faleštně pousmát. Nekraději by taky Rose požádal o ruku. Jednou, až by nastal ten pravý čas.

Poicë a Artovi bylo přáno. Oba byli elfové, takové svazky Thranduil podporoval. Ale co on a Rose? Nikdy by se nemohli vzít.

,,Gratuluji," pronesl. Nemohl Poicë zkazit její radost.
,,Ty bys do toho měl taky konečně praštit. Už máš nejvyšší čas. A mám-li být upřímná, nemusíš hledat ani moc daleko. Viděl jsi, jak po tobě Rose pokukuje? Vsadím se o co chceš, že se do tebe zamilovala," Arcalimonův úsměv pohasl, když si uvědomil, že té křehké dívce zlomil srdce. Bylo mu z toho zle a Poicë si toho všimla. Zamračila se a vážně mu pohlédla do obličeje.

,,Kde je Rose?" zeptala se ostře. Jakoby si až nyní všimla, že tu s Arcalimonem není.
,,Pravděpodobně u sebe v pokoji, " pronesl opatrně. Nechtěl se o Rose bavit. Moc ho to bolelo.

,,A proč nejsi u ní? Vždyť jsem viděla, jak na ni koukáš. Je to tvoje hvězda, to mi došlo v první chvíli, kdy jsem vás viděla vedle sebe. Tak co se stalo? " naléhala na něj a mladému elfovi bylo čím dál hůř. Poprvé ve svém životě uhnul pohledem, protože ten nápor by jinak nevydržel.

,,Už se nemůžeme vídat. To je rozkaz!" zarazil další námitky Poicë, která se chystala něco namítnout. To mu však nebylo dopřáno. Ona si vždy řekla své, ať se dělo co se dělo.

,,Jak jako, že se nemůžete vídat, " dala si ruce v bok. Šel z ní celkem strach.
,,Dostal jsem ultimátum. Pokud se jí nevzdám, tak umře, " zašeptal Arcalimon a sklopil oči k zemi. Tak moc se styděl. Kdyby byl k něčemu, tak by s ní utekl do Roklinky. Věděl, že Elrond by je přijal. Byl velice pokrokový a nebránil žádné lásce, žádnému přátelství. Prostě pravý opak Thranduila.

,,Kdo by ti dal takové hloupé ultimátum?" zeptala se zvědavá elfka. Tohle její hlava prostě nebrala. Nevěděla, kdo by byl tak krutý a bránil někomu v lásce takovými nesmyslnými pravidly.

Arcalimon se divil, že jí to nedošlo hned, proto na ni upřel svůj pohled.
Poicë ihned pochopila, o co tu jde, kdo to zařídil. Thranduil mu to přikázal. Jen on byl něčeho takového schopný.

,,A co Rose? " zeptala se a koukala na elfa před sebou, který zarytě mlčel. Nechtěl vědět, co s ní je. Jinak by to nevydržel, musel by ji obejmout.

,,CO JE S ROSE?!?" vykřikla a propalovala ho zlostným pohledem. Tak moc se ještě v životě nestyděl, jako nyní před touto elfkou.

,,Když jsem odcházel, tak plakala, " zašeptal a sklopil pohled k zemi. Taky mu bylo do pláče, ale nemohl si to dovolit. Je to přeci kapitán stráže. Ztratil by tak své postavení. Nasadil proto ledovou masku.

,,Já tě asi fakt zabiju, Arcalimone, jsi neskutečný zbabělec! " prohnala se kolem něj jako divoká voda a zanechala ho stát úplně samotného jen s jeho pochmurnými myšlenkami plnými výčitek.

—-

Tak, mám pro vás dnes ještě jednu kapitolu. Snad se bude líbit.

Marrta20