Až za hrob

4.Kapitola

Jakmile se Rose probudila, tak v křesle již neviděla Arcalimona, nýbrž nějaká elfka kontrolovala ránu na jejím boku. S mladým elfem si Rose povídala dlouho do noci a nakonec usnula, aniž by si toho byla vědoma.

Arcalimonovi tím vytvořila úsměv na tváři a než odešel, tak ji zakryl přikrývkou. Neodolal a dotknul se jejích vlasů, které byly jemné jako samet. Tak moc ho tato dívka překvapovala. Nějaká neviditelná síla ho k ní táhla a on nebyl schopný odolat.

Když elfka postřehla, že je Rose vzhůru, usmála se na ni. ,,Jmenuji se Poicë a jsem zdejší ošetřovatelka, " pravila elfka v šedých šatech s bílou zástěrou. Měla zlatavě hnědé vlasy připomínající med a oči stejné barvy. Vypadala jako pravý opak Arcalimona. I když oba byli nadpozemsky krásní.
,,Já jsem Rose," představila se jí dívka.

,,Arcalimon tady byl opravdu dlouho, " usmála se na ni ošetřovatelka. Byla ráda, že se Arcalimon konečně trochu otevřel. Byl moc chladný. Stával se pomalu ale jistě kopií Thranduila a to se jí nelíbilo.

,,Já ani nevím," zajela si dívka dlaní do vlasů. ,,Brzy jsem usnula. "

,,To je jen dobře, " zasmála se elfka, ,,protože spánek teď doopravdy potřebuješ, aby se ta rána správně zahojila."

Přešla ke křeslu a zvedla z něj prosté šedé šaty, které byly utkáné z jemné elfské látky, která snad nic nevážila. I když byly tím nejobyčejnějším, co kdy elf na sebe mohl obléknout, stále byly nádherné a pro Rose zvyklou na hrubé lněné látky naprosto fascinující. ,,To ti posílán pan Thranduil a žádá tě, aby jsi se k němu dostavila a to co nejdříve," podala Rose jemnou látku a opustila její pokoj.

Dívka dlouhou chvíli žmoulala látku šatů v rukou. Byla tak hebká a lehoučká, že tomu nechtěla uvěřit. Nakonec si přeci jen přetáhla košili přes hlavu a položila ji úhledně na postel. Oblékla si šaty, které jí dokonale padly a obepínaly její štíhlou postavu. Bohužel však nedostala boty. Chlad vycházející z podlahy ji štípal do chodidel více než posledně. Už se chystala odejít na chodbu a hledat toho krále, když se najednou otevřely dveře. Arcalimon vstoupil do místnosti a pohledem skenoval dívčino tělo.
,,Moc Vám to sluší, Rose, " usmál se na ni a sledoval, jak zrudla, sklopila pohled k zemi a zamumlala: ,,Děkuji."

,,Poicë Vám zapomněla dát boty, " na vteřinu se usmál, ale potom opět zvážněl a podal dívce pár šedých bot. S vděčným úsměvem je přijala a nazula si je. Padly jí jako ulité. Nepřestávala se divit, jak jsou schopni tak dokonale odhadnout její velikost.

,,Děkuji," pravila nakonec a pohlédla elfovi do očí. Pořád na ni působily tak kouzelně, jako když je spatřila poprvé v tom lese.

,,Mám Vás dovést k panu Thranduilovi, " prolomil Arcalimon ticho. Nebylo mu to příjemné, nechtěl ji vystavit královu každodennímu hněvu. Rozkaz je ale rozkaz.

Nechal dívku jako první vyjít ze dveří. Choval se jako správný gentleman. Pak už zamířili různými chodbičkami, schodišti a mostky a ž k trůnímu sálu. Ta cesta byla hodně spletitá a Rose si nejednou musela trochu odpočinout, protže se po svém zranění často zadýchávala. Nebylo to nic příjemného jít stále do schodů. S otevřenou ránou na boku. I když se díky Poicë a jejím elfím léčitelským schopnostem hojila rychle.

,,Pokloňte se mu, oslovujte ho buď veličenstvo nebo výsosti. Mluvte až když vás on osloví. Chovejte se uctivě. Nebudu vám lhát, záleží na tom Váš další osud, " radil jí po cestě Arcalimon. Byl velice trpělivý a na Rose čekal vždy, když si potřebovala odpočinout. Naprosto ji chápal, v boku ji muselo pekelně píchat. Udivovala ho její síla, protože si ani jednou nepostěžovala.

,,Budu muset brzy odejít, že?" smutně se pousmála a sklopila pohled k zemi. Nechtěla odsud pryč. Věděla, že to asi jednou přijde. Jen doufala, že ne tak brzy. Nechtěla opustit Arcalimona, ve kterém našla nového přítele. A možná i víc než to, protože její srdce v jeho přítomnosti bili jako o závod.

,,Pokud splníte to, co jsem Vám právě řekl, je tu naděje, že Vás zde král nechá, dokud nenajdete nový domov, " pravil a zastavil se před obřími dvoukřídlými dveřmi, které byly tím nejhonosnějším, co zde zatím Rose byla schopná spatřit. A nejen zde, ale i za celý svůj život.

,,Tady je trůní sál. Dál musíte jít sama. Král chce mluvit pouze s vámi," podíval se jí zpříma do očí. V jeho modrých studánkách se odrážela prosba, aby to nepokazila. A možná i obava? Tím si ale nebyla jistá. ,,Počkám tady na Vás, " povzbudivě se na ni usmál.

,,Já... Děkuji Vám za všechno, " otočila se rusovláska ke dveřím, zhluboka se nadechla a plna strachu a očekávání zaklepala a vstoupila do jámy lvové.

—-

Po víkendu vám přináším novou kapitolu. Tak co myslíte, nechá ji Thranduil u nich nebo bude muset opustit jeho království?

Jakýkoliv komentář nebo hvězdička udělají radost😁

Mějte pěkný den

Marrta20