Až za hrob

11. Kapitola

Poicë se rozběhla do pokoje rusovlasé dívky. Bylo jí více než jasné, že to děvče musí mít zlomené srdce. Sama dobře věděla, jak může láska bolet. Když došla ke dveřím, zaklepala, ale nedočkala se odezvy. Zkusila to ještě jednou, ale potom vstoupila, protože dostala strach o dívčin život.

,,Rose? " pronesla tiše do potemnělého pokoje. Nic. Ticho. Přešla ke svíci na stole a zapálila ji.

Když světlo dopadlo na postel, Poicë se zděsila. Rose spala. Byla bledá, vlasy a tvář mokré od potu a očividně i blouznila. Přešla k ní a položila jí ruku na čelo. Měla horečku. Obrovskou horečku. Rány na rukou lehce zanícené, asi v nich zůstaly nějaké kousky skla. Skvrna na stěně už dávno zmizela, ale střepy byly všude po pokoji.

Poicë se okamžitě vydala pro bylinky, a kus látky. V hmoždíři rozmělnila bylinky a zalila je horkou vodou. Nechala tuto směs položenou na nočním stolku. Látku, kterou přinesla, namočila do studené vody a položila ji dívce na čelo. Trochu sebou škubla a začala něco zmateného mumlat. Zmítala sebou, vykřikovala nesmysly a volala Arcalimona.

Elfka měla veliké obavy o život dívky. Ještě neměla vyléčenou ránu na boku a teď do toho dostala tak ošklivou horečku. Zůstala u ní a pečlivě se o ni starala celou noc. Vytáhla jí z dlaní sklo a rány potřela bylinkovou mastí. Až nad ránem se jí povedlo vysokou horečku srazit a dívka přestala blouznit a vyčerpáním usnula.

Byla bílá jako stěna, pod očima měla fialové kruhy a rudé vlasy se jí potem lepily k čelu. Rána v boku se jí opravdu špatně hojila. Odporné skřetí zbraně, celé zrezlé. Pro člověka to znamená otravu krve a Rose, i když se cítila už lépe, její tělo stále bojovalo. A tato zátěž celý proces léčení jenom zhoršila.

Poicë věděla, že to nejhorší má už dívka za sebou, a tak opustila její pokoj a zamířila si to rovnou za Arcalimonem.

,,Ty jsi takový pitomec," přišla k němu a dala mu facku. Arcalimon se překvapeně chytil za tvář a zkřivil obličej bolestí.
,,Za co to bylo?" zeptal se a pozvedl obočí, i když tušil, proč si to vysloužil. S Rose asi nebylo něco v pořádku a z toho ho zabolelo u srdce.

,,Tak ty je ještě ptáš! " vykřikla a z očí jí sršely blesky. ,,Celou noc jsem byla u Rose a dělala jsem co jsem mohla, abych ji udržela naživu! Takovou vysokou horečku jsem dlouho neviděla! Ruce plné střepů a zanícené, rána v boku se jí zhoršila! A to se jí to tak hezky hojilo! A pak to všechno tak zkazíš a vystavíš ji takovému napětí!"

Arcalimon zbledl, oči mu zaplnil strach.
,,Je v pořádku? " zeptal se opatrně.
,,Jestli je v pořádku? Celou noc blouznila, zmítala sebou a vykřikovala tvé jméno! " vyprskla vztekle Poicë. ,,A pokud za ní nepůjdeš, tak jsi ten nejhorší elf, jakého jsem kdy potkala!" vykřikla, otočila se na patě a odešla pryč. Nechala Arcalimona stát samotného uprostřed chodby s výčitkami svědomí.

Musel se opřít o zeď, neboť se mu z toho všeho zatočila hlava. Když Rose opouštěl, ve skrytu duše doufal, že jí tím zajistí nový a mnohem lepší život. Nikdy by ho nenapadlo, jaké následky bude tento jeho krok mít. Tak moc ji v tu chvíli toužil vidět, jenomže ultimátum, jenž mu stanovil Thranduil, mu dělalo obavy. Proklínal toho hrozného krále za to, co jim způsobil. Za to, že jim bránil v tom, co mezi nimi vznikalo.

Věděl, že byla jeho vyvolená. Cítil to jiskření a jeho srdce bilo rychleji v její přítomnosti. Cítil se s ní neskutečně šťastný. Tak, jako ještě nikdy nebyl.

V tu chvílu dostal bláhový plán, který by mu mohl zajistit budoucnost s Rose. Ještě chvíli stál na místě, než se vydal směrem, kterým před chvílí zmizela naštvaná Poicë. Věděl, že v tento moment je ona jejich jedinou nadějí. Bez pomoci ostatních se odsud nedostanou s dostatečným náskokem, aby je Thranduil nedohnal. A i tak to bude víc než jen náročné. Navíc bude muset počkat do chvíle, kdy bude Rose dobře. V takovémto stavu ji nemůže nikam odvézt. To by taky nemusela přežít. Křehká jako růže.