Duhové odlesky
mýdlových bublin
letících vzduchem
připomínající nám vůni dětství.
Kolikrát ještě budeme muset vyrůst,
než nám přestane chybět
ten rozmazaný svět,
který jsme sledovali
očima duhových bublin?
Vše bývalo tak velké a barevné.
Papírové vlaštovky
Létající psaníčka štěstí
Nerovné čáry nakreslené křídami
na rozmazané cesty.
Tehdy nám nevadilo, že nevíme,
kam která cesta vede.
Běželi jsme dál, dokud nám stačil dech,
dokud nezapadlo slunce
a odlesky nezmizely za víčky tmy.
Každá bublinka jednou praskne,
v jiskřičkách zmizí poslední prskavka.
Ustane řinčení klíčů
a rozvrzané brzdy jízdních kol
utichnou také.
Dnes říkají, rozhodni se.
Ale já netuším.
Svět je příliš velký, dny krátké
a i přes víčka probdělých nocí
žádná z cest nemá přímý směr.
Dnes říkají, rozhodni se,
Ale co když chci dál
jen vdechovat život
mýdlovým bublinám?
ČTEŠ
Ticho za poslední rým
PuisiSbírka básniček 2.0 Dospěla jsem k názoru, že můj styl psaní se od dob minulých změnil, a proto bych chtěla začít i novou kapitolu básní. Tyto básně jsou plné zrcadel, hvězd, bolesti i lapání po dechu. Některé pouhou záplavou obrazotvorných slov, ji...
