LOVECKÁ VÝPRAVA

Alfa

minule... Jediný kdo odpověděl byla Pískle která řekla...

Teď...
"To jsi tak hloupá nebo nevnímavá? Však sis mohla všimnout, že je nikdo neslyšel. Promiň, ale jestli budeš v mé smečce, tak se z toho scvoknu." Zavrčela na ni Pískle.
"Ale jinak ano, máš dobrý sluch. Stejný jak naše Beta a ona ho má taky dobrý."
"Aha. Děkuju za odpověď." Pípla Jmelka a zrychlila tempo.
*Proč jsem tak divná? Co se to za dnešek vlastně stalo? Vážně máma umřela, nebo pořád žije? Děje se tohle ve snu, nebo je to realita?*
Tisíce otázek se jí míhalo hlavou, až nedávala pozor a zakopla o kámen.
"Sakra!" Zaklela si potichu pro sebe.
Začala se zvedat a něco jí mezi tím prolétlo hlavou.
*Co to jen mohlo být?* (mysl Jmelky)
"Dobrý?" Zeptala se Sněhulka.
"Jo."
^
^
^
(Chvíle ticha...)
^
^
^
"Musíš mít hodně otázek." Řekla Sněhulka.
"Jo, to jo. Jak si to poznala?" Zeptala se Jmelka.
"Vždyť tak vypadáš."
Jmelka to nekomentovala a radši se zamyslela, co že jí to prolétlo hlavou.
*Co mě to jen napadlo? CO TO BYLO?*
Chvíly přemýšlela, chvíly jen zírala do blba, až jí to došlo!
Když padala, nikdo jí nechytil. Nikdo jí s láskou nepodepřel bok jako Sasy.
* Forever alone...* pomyslela si a zachvěla se nad tou představou.
Otočila se přes rameno a spatřila šedého psa, který se vesele bavil se Sasy.
Sasy vrtěla ocasem a něco horlivě vypravovala.
*Kdybych jen věděla, co si povídají...* povzdychla si a rozhlídla se po ostatních. Pískle si povídala s Chvostem, Sasy s 'šedivým' a Rychlík se Sněhulkou šli sami.
*Ty jsi tak naprosto HLOUPÁ Jmelo!*
Zavrčela na sebe Jmelka a opět se otočila na dvojičku své sestry a nejspíš, jak Jmelka očekávala jejího budoucího druha.
*Vždyť tě otec naučil odezírat!* Zapozorovala se do Sasyniny pusy a pomalu začínala rozumět jejím slovům.
"No a pak se to stalo! Jmelka narazila do taťky!" Povídala Sasy, která sotva popadala dech, kvůly jejímu smíchu.
*Oni se baví o mně? Tak snad Sasy povídá něco hezkého.* Pousmála se Jmelka a tentokrát se zadívala na tlamu šedého psa, protože něco povídal.
"A v čem se od vás Jmelka tak liší?"
To co na to Sasy však odpověděla, píchlo Jmelku u srdce.
"Nedodržuje pravidla, lže, neustále se hádá s Rychlíkem a rodiče jí měly radši. Kdyby tady nebyla, měla bych se lépe! Nemám jí ráda. Jen mi pořád poroučí co mám dělat!" Oba dva psi se v tu chvíly otočily na Jmelku a zatvářily se nevinně. Na Sasy však bylo vidět, že i trochu zahanbeně.
Jmelka se otočila zpátky dopředu.
*Tak ona mě nemá ráda... všechno co říkala, je naprostá lež!* potichu si ke svému přemýšlení vrčela.
*Tak aby věděla, to co jí budu teď nějakou dobu dělat, tak to bude hodně, hodně slabí odvar, od toho co bych jí chtěla udělat do opravdy!*
Vztekle si pomyslela Jmelka a stihla se u toho ještě krásně usmát.
Malá výprava prošla obřím houštím a objevila se na rozlehlé prostranctví obehnané smrkami. Přesně na naproti byla doupata. Jedno uprostřed bylo největší. Bylo asi pro Alfu a Betu. V levo od doupad byl útes, přes který by se žádný pes nedostal.
Jestli tohle byl jejich tábor, jak Jmelka pochopila, je rozhodně prakticky umístěný. Z jedné strany se tam útočníci nedostanou a z druhé strany si jich všimnou brzo, pomocí hlídek a větru.
Rozešli se po louce a Jmelka si až teprve všimla psů. Mohlo nich tam být tak osm, když nepočítám skupinku, co tam právě přišla.
"Alfo! Beto!" Zaštěkala Sněhulka.
Po asi tak 10 sekundách, což přišla Jmelce jako věčnost, se konečně z největšího doupěte vynořily dva psi. Oba dva byli huskyové. Holka a kluk.
"Alfo, Beto... nový členové." Řekla a uctivě sklonila hlavu.
Jmelka se zatím rozhodla kouknout po členech smečky, aby věděla, kdo tu vlastně je.
Kousek od Bety stál bílý pes. Mohl být tak o hlavu větší než Jmelka a zamilovaně se koukal na Sněhulku.
*Ok tak tohle o tomhle si pak zjistím víc.* Řekla si vduchu a pokračovala dál. Po jeho levém boku stála fenka. Byla taková bílo-rezavá, asi akita inu. Vedle ní seděla hnědá labradorka a olizovala ucho asi svému štěněti.
Jmelka pozná labradory na první pohled. Táta o nich hodně vyprávěl.
Dál tam byla malá jorkšírka ( nevím jak se to zkloňuje 😅) dalmatin, dobrmanka a další labradorka. Pokračovala by dál kdyby ji někdo nepřerušil.
"Nový členové?" Zopakoval Alfa jakoby nerozuměl.
"A kde jste je vzali?"
"Oni-"
"Ať to řeknou sami Sněhu. Však oni pusu mají. Nebo ne!?" Konstatovala až mrazivě klidně Beta a všechnu svoji pozornost nyní přemístila na tři malé sourozence.
"Jak se jmenujete?" Zeptala se a zahleděla se té nejstarší feně do očí, tudíš Jmelce.
Jmelka byla dost nervózní, protože se na ni otočily všechny pohledy ze smečky. I přes to se však hrdě vztyčila a pohled Betě bezproblémů opakovala.
"Jmenuji se Jmelka a tohle jsou mí sourozenci Rychlík a Sasy." Jméno Sasy málem vyprskla, ale pokoušela si udržet svůj hrdý výraz, tak jen kívla hlavou směrem k psům co se jí schovávali za záda.
"Máš kuráž to se mi líbí." Řekl zamyšleně Alfa a Jmelka se imaginárně poplácala po rameni.
"Sněhu" Řekl Alfa a bílá fena k němu zvedla zrak.
"Jmelka má postavu lovce. Poznal jsem to na ní hned jak sem ji uviděl. Vycvič ji v lovu. Bude to skvělý přírůstek do naší smečky." Řekl a Sněhulka začala tahat Jmelku někam pryč. Hned co se trochu vzdálili od ostatních, Sněhulka začala Jmelce blahopřát. Prý se do lovců jen tak někdo nedostane.
"Tak pojď, teď tě musím vyzkoušet z lovu, ale ještě před tím ti povím trochu pravidel téhle smečky." Řekla Sněhulka a rozešla se ke srázu dolů co byl na kraji tábora.
Jmelka se ještě otočila a viděla jak si Rychlíka odvádí šedý pes do nějakého doupěte a Sasy už mizela v lese se zlatým psem.
"Jdeš už?" Uslyšela hlas Sněhulky a tak se tedy vydala za ní.
*Tohle bude ještě dlouhý den.*

Chci se moc, Moc, MOC omluvit, že tu nevidávám kapitoly. Já tu spíše čtu než píšu. Kapitoly budu vydávat tedy pouze příležitostně. Rozhodně nečekejte že budou každý týden. Ale neměly by být za půl roku, jak to bylo teďka.
Děkuji že tuto knihu čtete.❤
Vaše
1kikina1