LOVECKÁ VÝPRAVA

Nečekané setkání

Ranní rosa se třpytila v odlezcích sluneční fenky. Ptáci začali prozpěvovat. Stromy se kývaly ve větru. Vzduch byl vlhký, ale doupě bylo suché.

Jmelka si protáhla tlapy a unaveně zívla. Pomalu nemotorným krokem vyšla ven před doupě.

Zakručelo ji v břiše. Měla moc velký hlad, jenže táta ještě nešel ani lovit.

Jmelka si v duchu řekla, že nebude vadit když si něco uloví. Ještě jednou se otočila ke vchodu do doupěte a pak se pomalým krokem vplížila mezi stromy. Moc dobře věděla, že tím porušuje pravidla, ale k tomu pravidla jsou. No né?

Kladla tlapy vedle klacků, aby nedělala velký rámus. Občas se ozvalo zaševelení lístků v koruně stromů nebo zahoukání sýčka, ale Jmelka se vůbec nebála.

A pak to ucítila! Z té sladké vůně Jmelce tekly sliny.

Oběhla jezírko a namířila si to na louku.

Dlouhá tráva jí lechtala na čenichu, ale snažila se nekýchat. Zavětřila, aby našla stopu kořisti. Kořist byla asi tak 20 metrů před ní. Přikrčila se.

Když odešla z bezpečí domova, musí to dokončit. Začala se plížit podrostem ke své kořisti.

Pach sílil a Jmelka si myslela, že už jí musí každou chvíli spatřit. Něco ji však něco vyvedlo z myšlení!
Něco bylo špatně! Jmelka se zastavila a přestala se věnovat kořisti.

"Co by to tak mohlo být?" Řekla si pro sebe. Zmateně udělala krok vzad. Jmelka si kníkla pro sebe:"neměla bych se vrátit?"

"Ne! Už jsi blízko!" Okřikla se v duchu.

"Nemůžeš přece jen tak něco vzdát Jmelo!" Okřikla se ještě jednou. A pak to ucítila! Cizí psi! Jmelka zděšeně polkla.

*Co tady dělají?* Pomyslela si. "Vždyť tohle je naše území!"

"Kdo jsi?" Ozvalo se vedle ní. Jmelka zděšeně otočila hlavu a srdce jí bouchalo jako splašené.

Vedle ní stál šedobílí pes větší než ona, ale v obličeji měl zvědavý výraz.

"Koho tam máš?" Ozvalo se za psem. Pes se otočil a zaštěkal:"cizí fenu!" Jmelka se trochu uklidnila, ale byla připravená dát nohy na ramena.

Vedle psa se objevili další tři psi. Obklíčili Jmelku a zvědavě si jí prohlíželi. Konečně se jedna bílá fena zeptala:" co tady děláš?"

Jmelka se zdráhala odpovědět. Když se ozval první pes:"my ti neukousnem hlavu." Jmelka však pořád mlčela. Psi si vyměnili váhavé výrazy. Pak se ozvala další fena. Byla o trochu menší, ale ve výraze Jmelka neviděla známky strachu.

"Jelikož si byla na našem území..."

"to je lež!" Vyštěkla a ani nevěděla, kde se to u ní vzalo. Všechen
strach byl rázem pryč.

"Tohle je naše území!" Pokračovala Jmelka. "Vždycky bylo a vždycky bude!" Cizí fena se začala tvářit nervózně. Jmelka měla nebojácný výraz, proto z ní byli vetřelci tak nervózní. Jmelka mlčky sledovala psi.

"Co na to asi řeknou?" Pomyslela si.

"No..." začal šedivý pes který jí našel.

"Je naše povinnost tě zavést za Alfou." Při zmíňce o Alfovy se Jmelce zježila srst. Psi se postavili po jejích bokách. Rozešli se a Jmelka si byla jistá, že musí utéct. Využije příležitost když se na ní nikdo nebude koukat.

Čekala docela dlouho, ale tahle příležitost přišla.

Všichni si spolu povídali a Jmelku nevnímali. Ta se přikrčila připravená ke skoku.

Ještě jednou se podívala. Nikdo se nekoukal. Odrazila se a skočila na záda menší feně. Fena s leknutím spadla na zem. Jenže to už Jmelka pelášila pryč.

Ani se neotáčela, protože pamatovala na tátovy slova:" Jmelko, příště se koukej dopředu." Říkala si v duchu.

"Kdyby tě honily šelmy, už by tě měly." Jmelka přeskakovala vysokou trávu.

"Za ní!" Uslyšela za sebou. Jmelka ještě zrychlila a prosvištěla kolem jezírka. Psi na ní různě poštěkávali: "ty ještěrko! Skrčku! Neopeřený ptáče! Hade!" Jenže Jmelka si toho vůbec nevšímala. Kličkovala mezi stromy, ale zakopla. Okamžitě byla na nohou.

"Nesmí mě chytit!" Okřikla se. Odrazila se a už letěla vzduchem. Její nohy pelášily jako o závod.

"Nesmí! Nesmí!" Opakovala si. Psí štěkot se vzdaloval, až nakonec zmizel.

"Ztratili mě!" Pomyslela si.

"Jo, jo, jo!" Začala se radovat. Poskakovala, válela se, otáčela se a hyhňala se. (Přece jenom byla pořad štěně)

Když jí to omrzelo, zamířila k domovu. Šla pomalím krokem, protože si vymýšlela výmluvu. Jak tak zamyšleně hleděla do země, něčeho si všimla. Zastavila tlapou ve vzduchu a koukla se pod sebe.

"Kde to jen?..." řekla si. Náhle však zkoprněla. Pod sebou měla blátivé stopy, které vedli přímo tím směrem, kde měla domov.

"Šakali!" Pomyslela si Jmelka. Rozhlédla se a začala utíkat k doupěti. Když se přiblížila k domovu, ještě několikrát se rozhlédla. Po té vlezla do vnitř.