Luna

2. Náramek přátelství

Provázela jsem se městem. Je sobota, takže jsou velké trhy. Ráda jsem chodím. Mám pak úspěch s prodejem. V ruce držím proutěný koš a v něm různé květiny a bylinky. Nejvzácnější jsou ale lilie. Jsem jediná osoba, která je pěstuje a prodává, takže má velký úspěch.

Kolem mě se myhli první stánky. A je to tady. Opět po týdnu můžu lidem dát, co po mě chtějí.

"Lilie, květiny, bylinky. Lilie, květiny, bylinky. Všechno mám a za cokoliv dám." křičela jsem. Ne každý měl peníze, takže mi stačil výměný obchod. Často jsem dostávala chleba, vodu, šátky, boty i peníze. Od všeho něco.

Přišli ke mě dvě mladé slečny a koukali mi do košíku. Hned se ptali, která bylinka a květina je která. Řekla jsem jim to a ony se rozzářily.

"Takže já bych chtěla prosím bílou lilii, meruňku, šalvěj a mátu. Dám vám za to tuhle stužku a dvě jablka." vypískla první a věci mi podala. Kývla jsem a dala jí, co chtěla. Pěkně z ruky do ruky. Nebojte. Neusne. Mám naštěstí dlouhé černé kožené rukavice, díky kterým se můžu dotýkat všech. Můj pohled spočinul na druhé z nich.

"Já bych si prosila dvě vínové lilie, šantu kočičí, tymián a heřmánek. Tady máte peníze." řekla a podala mi je. Schovala jsem si je a dala jí co si přála. Odešli a já si oddechla.

"Můžu prosím tu kytičku?" zeptal se mě dětský hlásek po pravé straně. Stála tam sotva pětiletá holčička a koukala na mě. Na sobě měla roztrhané špinavé šaty a ušmudlané tvářičky. Na nohách měla zřejmě nové botičky. Dřepla jsem si k ní a podala jí ruku. Tu stydlivě přijala.

"Jsem Luna. Ty?" optala jsem se jí a košík postavila před ní taky, aby do něj viděla.

"Sally." pípla. "Mohla bych prosím tu kytičku?" zeptala se mě znovu.

"A jakou by jsi chtěla?" zeptala jsem se jí s úsměvem. Ukázala na černou lilii s barevnými vzory. Připomínala mi letní noční oblohu.

"Tady." řekla a podala mi špinavě růžový náramek. Připomínal mi náramek přátelství. Vzala jsem si ho, připla si ho na ruku přes rukavice a dala jí onu lilii. Bylo mi holčičky líto a tak jsem jí ještě dala sáček s bylinkovou směsí a jedno jablko. Usmála se a poděkovala. Vstala jsem a mířila si to k vysokému mrakodrapu.

Och, ano. Tohle není žádný středověk. Tohle je moderní doba. Existují mobily, televize, budíky, fény, vysavače,.... Všechno tu je, ale vládne nám velmi zlý člověk. Říká si prezident, ale je to jen debil. Vůbec ho nezajímá, že polovina lidí nemá peníze, nemá domov a trpí hlady. Jsme mu úplně ukradení.

Já naštěstí bydlím mimo město ve stromovém domečku. Je to na první pohled normální moderní mini vila. A taky že je. Je v ní všechno moderní a krásné. Ale ne každý je na tom jako já.

V tomhle mrakodrapu žije sám zlý prezident Toreek. K smrti ho nesnáším, ale je dobrý obchodník, hlavně když je jeho paní milovníci lilií. To pak potřebují toho jediného člověka, který je má. Bohužel. Mě.

Nastoupila jsem ve vnitř do výtahu a vyjela do nejvyššího patra. Samozřejmě že mě hlídali čtyři agenti. Nemůžou si dovolit jsem přivést někoho nebezpečného.

Dveře výtahu se otevřeli. Vystoupila jsem a vydala se i s mým doprovodem chodbou. Zaťukala jsem na velké dveře a nasadila falešný úsměv. Dveře se otevřeli a já vstoupila dovnitř.

"Ó, vy jste ta obchodnice s liliemi. Drahoušku, pojď sem." zavolal prezident. Byl postarší šedivý muž s falešným úsměvem. Za chvíli do místnosti vběhla drobná blondýnka a hned přišla ke mě.

"Luno, tak se zase vidíme. Dneska máte snad ještě krásnější lilie než minulý týden." řekla mi a vytáhla všechny lilie z košíku. Dala je na stůl a z peněženky vytáhla peníze. Dala mi je.

"Děkuji paní Alice. Budete si přát i nějaké bylinky nebo mohu odejít?" optala jsem se jí a jemně se uklonila.

"Hm. Naše jídla postrádají tu správnou chuť. Možná bychom to mohli zkusit. Co nám doporučíte?" zeptala se mě. Usmála jsem se ještě víc. Alici mám ráda, narozdíl od toho debila, které ho si vzala.

"Meduňku, mátu, oregáno, šalvěj, bazalku, petržel a tymián." řekla jsem a bylinky jí podala. Zaplatila mi a já odešla.

Uf. Mám tu strašnou návštěvu za sebou. Procházela jsem náměstím s posledními bylinkami v košíku. Zbyl mi jen heřmánek, šanta kočičí a bazalka. Šla jsem směrem domů a cestou prodala i ten zbytek.

Přišla jsem k domku na stromě. Vyšplhala jsem po dřevěných prknech, která tvořila zatočené schodiště, nahoru. Otevřela jsem dveře a vklouzla dovnitř. Zamkla jsem, odložila košík, sundala si kabát a sedla si do křesla.

Z jiného pokoje přiběhla chlupatá kulička a otřela se mi o boty. Usmála jsem se a kotě zvedla do náruče.

"Ahoj Miky." pozdravila jsem svého domácího mazlíčka. Říkala jsem, že mám ráda kočky. Tento kocourek je plemeno Ragdoll.

Pohladila jsem ho po hlavičce a dala mu jemnou pusinku. Položila jsem ho na polštář a přešla do koupelny. Zastavila jsem se až u zrcadla nad umyvadlem.

"Je čas ukázat mé pravé já." řekla jsem. Abyste to pochopili, před lidmi ve městě nosím paruku a čočky. Sundala jsem si blonďatou dlouhou kštici a na povrch vypluly moje po ramena dlouhé černé vlasy. Vyndala jsem si i hnědé čočky a šli tak vidět zářivě modré oči.

Vypadám podivně a lidé by můj pravý vzhled nenesli vůbec dobře. Zřejmě by zavolali nějaké policii nebo ultra tajné organizaci.

Podívala jsem se z okna a měla pocit, že mě někdo sleduje. Zavrtěla jsem hlavou, vrátila se do obýváku a převlékla se do černé noční košile, která připomínala večerní šaty pro princeznu. Zasmála jsem se, znovu si nasadila rukavice a vzala si Mikyho. Ten rozkošně zamňaukal.

"Taky tě mám ráda." řekla jsem a podívala se na náramek přátelství. Jaké to asi je mít někoho, kdo vás zná a neodsuzuje vás za to, kdo jste? Někoho takového bych si moc přála.

Došla jsem do pokoje, lehla si i s kotětem do postele a přikryla se. Tak jo Luno, soustřeď se. Musíš zajistit, aby se každému živému tvorovy na planetě něco zdálo. Nádech a výdech. Uklidnila jsem se a propadla se do říše snů.

Ahojky zlatíčka. Snad se vám kapitola líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤