Luna

6. Výtah

Ještě chvíli jsme si povídali, pak opustil můj pokoj a já si zbalila tašku. Převlékla jsem se do krátkého sexy trička a kraťasů. Obula jsem si tenisky a dala si černé kožené rukavice, které mi končili u zápěstí. Paruku jsem si sčesala do dvou vysokých culíku.

Dala jsem si lehký make-up, skontrolovala si čočky a nasadila si černé sluneční brýle. Do bot, za pas, do výstřihu a tašky jsem si schovala různé zbraně. Popadla jsem tašku a Mikyho a vydala se do obýváku, kde na mě čekali ostatní členové týmu.

Když jsem přišla, všem spadla čelist až někam do podzemí a překvapeně na mě koukali. Zasmála jsem se a sedla si vedle indiánky na gauč. Neuniklo mi, že Orion se na mě pořád díval.

"Luno, jsi krásná. Jakože fakt krásná." podotkla Dorita. Usmála jsem se na ní a dala jí do ruky kocourka, který se k ní hnal a chtěl se mazlit. Byl tak roztomilý.

"Díky. Kde je Peter?" zeptala jsem se jí. Pokrčila rameny a ostatní nevypadali o něco moudřeji. Protočila jsem oči v sloup. Tak to bude ještě na dlouho. Pomyslela jsem si znuděně.

"Pan Peter je na cestě sem. Momentálně šlape po schodech nahoru k nám, z nějakého důvodu se totiž zasekl výtah." obeznámila nás Pama. Přikývla jsem. Chudák. Tolik schodů bych šlapat nechtěla. Kolik jich asi je? Dva tisíce? Spíš víc.

"Výtahy jsou svině." řekl Rolan. Pokývala jsem hlavou. Jo, má pravdu. Jak je v tom elektřina, tak je to v háji. Na výtahy prostě není spoleh. Jednou se se mnou zasekl a trčela jsem tam půl dne. To bylo příšerné. Zavzpomínala jsem si v duchu na tu strašnou nehodu či co to bylo.

"Souhlasím." přidala jsem se přesvědčeně. Přece jenom, mohl za to ten výtah. Já byla naprosto nevinná, vystrašená a zaseknutá v mezipatře.

"Sakra, brácho. Chápu, že to dneska Luně vážně sluší, ale kvůli tomu mi tady nemusíš slintat na podlahu." křikla rozzlobená Kaja. Orion se uraženě odtáhl dál od ní, ale ze mě pohled nespouštěl. Začala jsem se nahlas smát.

"Moc vtipné." hlesl uražený Orion. To už se smáli všichni a dokonce i jeho sestra. Dveře se najednou otevřeli a dovnitř vešel Peter. Na sobě tentokrát neměl šátek, což mě překvapilo. Měl na sobě kalhoty, tričko a botasky. Jeho vlasy byli senzační jako vždy a na tváři mu hrál pobavený úsměv. Položil na zem svou tašku a sedl si k Maxovi.

"No, tak to je změna." hlesl Max, když si ho přejel pohledem. Peter si toho však nevšímal a zaměřil se jen na mě. Podle jeho výrazu jsem neměla šajna, na co myslí. Byl nepředvídatelný a to mě rozčilovalo.

"Smím se zeptat, na co koukáš?" zeptala jsem se ho. Jeho oči totiž nekoukali do těch mých, ale mnohem níž. Jestli se kouká tam, kam si myslím, že kouká, tak ať si mě nepřeje.

"To tě nemusí zajímat." řekl a nasadil svou kamennou vážnou tvář. Povzdechla jsem si, skřížila si ruce na prsou a snažila se působit stejně vážně jako on, abych mu to oplatila. To mi však nedovolil Orion.

Ten se na mě pořád díval zvláštním pohledem. Jak řekla jeho sestra, skoro slintal na podlahu. To mě rozesmálo a ostatní se ke mě přidali. Všichni se smáli, až na Petera. Hm. A zase je to starý on.

"Pojďte. Já vás zavezu k vašemu novému domu a vy si tam vybalíte věci a prozkoumáte okolí. Všechno co zjistíte, nám zavoláte." řekla indiánka.

Kývli jsme a vstali. Vyšli jsme ze základny a došli přes tu krásnou velkou zahradu až k luxusnímu červenému autu. Zamračila jsem se. Jízdy autem zrovna nemusím. Auta jsou stejný svině jako výtahy. Navíc je to strašně nepohodlné, nedá se tam spát a když se zaseknete v koloně, tak máte po legraci.

"To musíme jet autem?" zeptala jsem se otráveně a zvídavým pohledem si tu věc měřila. Ostatní se nejdřív podívali na mě, pak na auto a pak zase na mě. Kývli.

"Jak jinak by ses tam chtěla dostat?" zeptala se mě indiánka a vrátila mi do ruky moje malé kotě. Pokrčila jsem rameny a hypnotizovala auto pohledem.

"Osobně dávám přednost radši koním než autům. Koním nedojde benzín, nezaseknou se na dálnici a mají vás rádi až do smrti." řekla jsem, nevinně se usmála a všichni se začali smát. Zavrtěla jsem hlavou. Pracuji tu s puberťáky. Vážně. Pomyslela jsem si a otevřela dveře od auta.

Věci jsem si položila pod nohy a sedla si. Zavřela jsem dveře, připoutala se a kotě si položila na nohy. Hned na to se otevřely dveře z druhé strany a nasedl dovnitř Peter i se svou taškou. Seděli jsme vzadu. Indiánka se posadila do předu na místo řidiče a podívala se na nás.

"Jste připraveni na svou životní jízdu?" zeptala se nás se šibalským pohledem a nasadila si taky sluneční brýle. Zavrtěla jsem hlavou, chytla jí silně za rameno a vztyčila prst, aby má slova byla dostatečně vážně.

"Přísahám, že jestli nás zabiješ, tak si tě najdu a zabiju tě sama." prohlásila sem a pustila jí. Bolestně se chytla za rameno, kývla a otočila se do předu. Nastartovala a vyjeli jsme. Byla jsem trochu unavená, tak jsem se opřela o sedačku, dívala se z okna a během půl minutu usnula hlubokým spánkem.

Když jsem se pak probudila, malém jsem dostala infarkt. Nade mnou se skláněl Peter se starostlivým výrazem v obličeji a rukama držel moje ramena. Zřejmě se mě snažil probudit.

"Konečně." řekl po chvíli, odtáhl se ode mě na své sedadlo, vzal do ruky svou tašku a vylezl z auta. Než jsem se stihla zeptat, co se děje, uslyšela jsem jeho hlas. "Jsme tady."

Zavrtěla jsem hlavou, odepla si pás, do jedné ruky vzala kotě a do druhé tašku a následovala jeho příkladu. Když jsem vyšla z auta, naskytl se mi pohled na krásný dvoupatrový dům s velkou rozkvetlou zahradou.

"Páni. To je nádhera." vypadlo ze mě. Indiánka se tomu zasmála, hodila mi klíčky a než jsem se nadála, byla zase v tahu. Peter už stál u dveří a obezřetně si to tu prohlížel.

Došla jsem k němu, chvíli se spolu s ním koukala na okolní krajinu a domy a pak strčila klíč do klíčové dírky. Teď nebo nikdy. Pomyslela jsem si, odemkla dveře a vstoupila i s Peterem dovnitř. Bylo to prostě ohromující.

Ahojky zlatíčka ❤❤
Vím, že dlouho nevyšla kapitola, ale snažím se pomalu dopsat příběh Nesmrtelný ochránce - noční děs. Tak to prosím pochopte. Neumím psát všechny příběhy najedou.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤